Ne ráj, ale postmoderní očistec

Vážení a milí Evropané! Asi by se vzhledem k našemu sobotnímu vstupu do Evropské unie hodilo začínat obvyklé dlouhé a nudné řeči k zívajícímu občanstvu právě tímto oslovením. Obecenstvo by se ale začalo ohlížet, kdeže stojí ti nažehlení a blahobytní Evropané, kteří je přijeli opět jednou poučovat o správných unijních mravech. Evropa je přece něco jiného než my, byli jsme do ní sice přijati, ale nadšeni tím, Evropa ani my, nijak zvláště nejsme. Evropané i my si myslíme, že jsme udělali něco, co jsme udělat museli, protože to prostě jinak nešlo.
Některým, hlavně lidem duchovním, požívajícím jakožto species odedávna zasloužené vážnosti, se to zdá být málo a usilovně hledají v mracích výnosů, směrnic, nařízení a usnesení, sopečného popela vytrvale chrleného z Bruselu, duši, která by tomu všemu dala nějaký vyšší smysl.
Doufají, že objeví-li někde, nejspíše v hlubinách dějin, věčnou euroduši, pochopíme i my přízemníci, že hádání se o ceny nesmyslně dotovaného másla, jablečné války a měření eurobanánů je přece jen nějak povznášejícně duchovní a ne jen uboze přízemní záležitostí.
A tak nás moří a moří, neúnavní duchamoři, nekonečným přemítáním o kořenech, základech, dějinných poslání, hodnotách (společných a věčných) a mnohém dalším náležitě vznešeném, včetně toho pánaboha, o něhož se nedávno svedla slavná, jako obvykle k ničemu nevedoucí bitva.

Slabost nazývaná síla

Realisté, kterým je tato duchovní melasa, lepící se jim na boty kamkoliv se hnou, po zásluze protivná, nejsou ale také se skutečnou skutečností Evropy nijak spokojeni.
Vidí zoufalou neschopnost dohodnout se důsledně na čemkoliv jen trochu zásadním, vidí sobeckost národních zájmů, která s železnou pravidelností vybublává na povrch při pokusech o řešení čehokoliv, vidí nezakrývanou snahu velkých zdominovat malé, vidí stále upadající význam rozhádané Evropy v mezinárodních záležitostech, vidí její vojenskou slabost směšně zakrývanou několika tisíci eurovojáky, kterým se říká eufemisticky "síla", celkovou slabost, nerozhodnost a opět přízemní ubohost.
Ohlížejí se pak, s obdivem nebo se špatně skrývanou závistí, na obra, který má to všechno, co jim na Evropě vadí. Spojené státy disponují nevídanou vojenskou silou, nerozpakují se ani v nejmenším ji použít, chovají se rozhodně a přímočaře, nedohadují se zásadně s nikým a nikdy dlouho neváhají.
Síla Marťanů za oceánem a slabost Venušanů v Evropě: tak vypadá situace v brilantní zkratce Roberta Kagana. Evropa se opevňuje ve svém vysněném postmoderním ráji, užívá při tom ale jednoduché pštrosí metody. Nechce vidět skutečnost, jaká je, protože by s ní musela něco dělat. Toho jsou schopni jen rozhodní muži za oceánem, kteří jsou si vědomi svého dějinného poslání a úkolů, které vyvolenému americkému národu uložila boží prozřetelnost. Mluví o tom dlouze a obšírně při každé příležitosti.

Dávné evropské hry

Evropané naslouchají jejich nabubřelým řečem o říších a osách zla, pozorují jejich teatrální fangličkářství, naslouchají jejich obsedantnímu zaklínání se roduvěrným americkým pánembohem a pouštějí to vše, jak jsou zvyklí, jedním uchem tam a druhým ven. Politici přece vždy žvaní, aby zakryli své skutečné cíle, a samozřejmě neberou své řeči vážně a neočekávají ani, že by je brali vážně jejich posluchači. Takové hry tu v Evropě hrajeme odedávna.
Ty americké jsou sice nevkusné, ale jsou to přece Američané, prarodiče megakýče. Realistům to nijak nevadí, skutečnost je přece jiná, racionální a efektivní, i když se jako obvykle schovává za mlžnou clonou poněkud legrační ideologie. Nemají žádné iluze o intelektuálním potenciálu texaského mužíka v Bílém domě, vědí, že na něm koneckonců nezáleží. Směry a cíle neurčuje on, určují je okolnosti a nutnosti všeho druhu.
Jenže rozhodné činy mají stejně rozhodné následky, které žádná mlha slov nedokáže zastřít. Ukáže-li se, že obrovská válečná akce proti jednomu lotrovi, vybranému z nejasných důvodů mezi mnoha dalšími tyrany, byla slepým, co do důsledků neuváženým plácnutím obrněné pěsti do vody, musí vznikat vážné podezření, že to s racionalitou takového rozhodnutí bylo na pováženou.
Ať je už realista zvažuje jakkoliv, dospívá nakonec ke zjištění, že motivy a cíle byly přesně takové, jaké udávalo ideologické žvanění mající je zdůvodnit před veřejností, že byly opravdu tak beznadějně iracionální, jak se tvářily. To je šok, který nemůže evropský realista strávit.

Džihád versus Macdžihád

Evropskému duchamorovi to takové potíže nečiní, může přece rozvážně mudrovat o čemkoliv, co si z té ideologické omáčky vybere. I jeho ale musí vážně znepokojit, že jediná skutečná mocnost světa, která si dělá nároky na rozhodování o něm, se chová ideologicky, že vede proti iracionálnímu fundamentalistickému džihádu přesně stejně iracionální a podobně fundamentalistický Macdžihád.
To je zase ten základní skeptický a tolerantní postoj, to zdrženlivé šedivé a ne černobílé vidění světa, to ošklivení si ideologii všeho druhu, ten opakující se sezónní výprodej velkých slov, to vlažné, opatrně brané křesťanství, to zhnusené odmítání nejen války, ale i vůbec jakékoliv nepřiměřené síly, to lpění na nekonečném a přízemním dohadování jakožto jediné přípustné metodě řešení konfliktů, to vše dohromady je to, co na Evropě nechápou jak Američané, tak vlastně celý ostatní svět. A je to proto zřejmě to, co činí Evropu Evropou.

Ani třetí svět, ani Západ

Chci-li něco definovat, dělám to tak, že nepátrám (duchamorně) po tom, čím to je, nýbrž se snažím vymezit, čím to není. Evropa není třetím světem, není ale ani Západem, protože není Amerikou.
K tomu nyní dospěl vývoj od konce studené války. Západ a Evropa se rozešly přesně v tom okamžiku, kdy už západní Evropa nebyla nucena žít pod americkým nukleárním deštníkem a kdy padly zdi mezi její západní a východní částí. Západní Evropa si to nějakou dobu neuvědomovala, ale Evropa byla rozšířena (lépe asi spojena) už na konci roku 1989 a zároveň přestávala být Západem.
Protože byla odkázána sama na sebe, začala si stále hlouběji uvědomovat svou minulost a zhodnocovat své zkušenosti. Nebyl to - vzato v celku - žádný pěkný pohled: vraždění, války, nacionalismy a další šílené ideologie, diktatury a polodiktatury, kolektivní šílení. Žánrové obrázky, jako pochodování pod prapory, mávání mávátky pod dohledem "soužek" učitelek, sbírání "amerického brouka", vycpané mrtvoly státníků, podřezávání hrdel sousedům, pálení celých národů v pecích, po bombardování hořící asfalt, v němž se pečou lidé, garáž plná mrtvol postřílených zajatců, hromadné znásilňování žen vracejících se z koncentráku.
Povědomí každého ze starších Evropanů vychrlí na požádání nekonečnou řadu takových hrůz či jen trapných, ponižujících nechutností. Vše jsme zažili a nic nás nepřekvapí, to je ten rozdíl mezi Twin Towers v New Yorku a Madridem.

Veliký mýtus Pokroku

Hlavně ale víme, že jsme si to všechno způsobili sami, jen proto, že jsme zhloupli, že jsme uvěřili polopravdám, nepravdám a nestoudným lžím, vždy ale zahaleným do vznešeného hávu Velikých Idejí. Velká většina z nich se tak či onak odvolávala na ideu základní: na veliký mýtus Pokroku.
Vznikl v situaci dosti podobné dnešní, po strašlivém století náboženských válek (začínajícím v Čechách). Lidé se ptali, proč se vlastně navzájem tak dlouho vraždili a vyháněli po statisících ze svých domovů (také z Čech).
Protože byli zabednění strnulými poměry a nadto ještě zhlouplí kněžími a kazateli, hlavními obránci starých pořádků, zněla odpověď, na níž se nakonec většina shodla. Je proto třeba se obrátit k rozumu jako nejvyšší instanci rozhodující o tom, co je správné, a co ne.
Rozhlédneme-li se po světě, vidíme přece, že v moři primitivní zaostalosti jsem my, Evropané, výkvětem a předvojem. Celé lidské dějiny směřovaly k naší dokonalosti, musíme si to jen uvědomit a být této vyvolenosti hodni.
A skutečně. Průmysl, technika a věda vzkvétaly, kráčely stále kupředu, Pokrok se dal - každému na očích - na pochod. Osvícenci byli racionální, liberální a kosmopolitičtí, protože takový přece je pokrok. Nemůže být nerozumný, nemůže být ničím vázán a nemůže platit jen pro někoho, nějakou zemi nebo skupinu lidí.
Dějiny směřovaly vytrvale po jasné, možná trochu zakroucené přímce ke stále větší dokonalosti. Osvícenci si to jen málo uvědomovali, ale bylo to staré křesťanské napřímení dějin spásy po rovné linii od příchodu Krista k jeho návratu a naplnění spásy. Jen se obešlo bez Boha. Pokrok ale byl stejně silnou nadějí jako spása, i on odsouval konečnou dokonalost do nějaké příští etapy a omlouval tak slzavé údolí současné nedokonalosti.

Komunismus: poslední umíráček Pokroku

Pokrok byl veliká idea. Dával smysl života a naději do budoucnosti ještě našim otcům i ve strašlivé morální bídě 20. století a možná právě pro ni. Že Češi přijali po válce tak snadno komunismus, bylo způsobeno v první řadě tím, že to byl nejdůsledněji navržený projekt Pokroku a dával tedy tu naději, které bylo tehdy tak zoufale třeba. Na druhé straně bylo právě spektakulární zhroucení se komunismu jako ideje i praxe (ideje mnohem dříve) posledním široko daleko slyšitelným umíráčkem Pokroku.
Jsme tak tam, kde byli na začátku moderních věků Evropy osvícenci. Víme, že jsme se chovali jako hlupáci, jen dost dobře nevíme, jak z toho. Stejně jako osvícenci jsme liberální, tolerantní a skeptičtí, hned tak někomu neskočíme na každý lákavý špek. V tomto stále více šíleném světě to není tak málo.
Děláme, co umíme, není to sice pěkné na pohled, vypadá to opravdu přízemně, opatrnicky a možná i zbaběle a v každém případě křečovitě. Jenže z těch křečí, z nezacílených a často nezamýšlených reakcí mnoha lidí na nesčíslná rizika současné poprůmyslové civilizace vzniká jakýmsi vektorovým skládáním něco nového, něco, co bude "druhou modernou", jak o ní mluví německý sociolog Ulrich Beck.

Do ráje, nebo do pekla?

Dali jsme si už meze. Nebudeme pokud možno válčit, nebudeme nikoho utlačovat, nepodlehneme žádné sebelákavější ideologii, světské nebo náboženské. To jsou základní obrysy budoucnosti, tak jak si ji představujeme. Není to postmoderní ráj, jak o něm mluví Kagan, je to spíše postmoderní očistec. Přes něj se jde do ráje nebo do pekla. Pokušení peklem tu je - jsou to všechna snadná řešení nesnadných problémů, to čemu se ošklivě říká populismus, jako by hloupost byla vlastností lidu.
Vážení a milí Češi, nemusíte se ohlížet po Evropanech, jste jimi, protože jste nedůvěřiví, zdrženliví a snášenliví, pokojní a rozumní. Protože děláte, co umíte, většinou slušně a bez humbuku. Protože vás takovými udělaly vaše moderní dějiny, dějiny malého, plebejského, ale nebývale úspěšného národa. Buďte v tom našem evropském očistci trpěliví. Máte-li dojem, že svět se zbláznil, nedejte se tím zmást. Budeme tady v Evropě trvat na svém. Něco z toho vzejde, rozjasní se, budeme osvíceni. Možná.