Aktuální číslo časopisu Ekonom
Dvě demografické kyseliny rozleptávají sociální státy na evropském kontinentu. Jednou z nich je stárnutí evropského obyvatelstva. Druhou pak příliv imigrantů z nových zemí Evropské unie a ze zemí stojících mimo ni. V poslední knize Boj s chudobou v USA a v Evropě: Svět odlišnosti rozebíráme s Edwardem Glaeserem, proč je sociální stát v Evropě o tolik štědřejší než v USA. Jedním z důležitých vysvětlení je, že USA jsou rasově mnohem různorodější než mnohem homogennější kontinentální západní Evropa.
Vezměme v úvahu, že podle projektu World Value Survey se 60 % Američanů domnívá, že chudí lidé jsou "líní". V Evropě zastává tento názor jen 26 % obyvatel. Nepřekvapuje, že lidé s podobným přesvědčením se ve větší míře stavějí proti přerozdělování a sociální péči. Důkazy naznačují, že v USA lidé zaujímající více "protimenšinové" postoje se rovněž stavějí záporněji k přerozdělování a s vyšší pravděpodobností budou mít menší soucit s chudými.
Zdá se, že pro bílé Američany středních vrstev je snazší pokládat chudé za méně oprávněné pobírat vládní podporu, pokud je vnímají jako odlišné. Mám-li to vyjádřit hrubě, ale otevřeně, lhostejnost střední třídy se projevuje snadněji, pokud její příslušníci předpokládají, že většina chudých je "černá". To je již obtížnější v Norsku, kde jsou bohatí i chudí bílí, často světlovlasí a vysocí.
Mnoho experimentálních a statistických důkazů naznačuje, že lidé chovají větší důvěru k příslušníkům stejné rasy a více se s nimi ztotožňují. Přesně z tohoto důvodu političtí oportunisté v USA již dlouho vytahují rasovou kartu, aby zdiskreditovali sociální péči a přerozdělování: počínaje diskriminačním systémem, který před rokem 1964 segregoval na americkém jihu černochy, až po nechvalně proslulé výpady adresované za Reaganovy éry černošským "královnám sociálních dávek", které jezdí v cadillacích. Pravicoví bělošští politici, kteří mají vrozené dispozice proti daním a přerozdělování, používají rasovou otázku, aby získali hlasy chudých bělochů, kteří by v opačném případě mohli z ryze ekonomických důvodů hlasovat jinak.
Ještě zásadnější je, že rasový pohled ovlivňuje rovněž charakter politických institucí ve Spojených státech. Poměrné zastoupení, které Evropa v široké míře zavedla během prvních desetiletí 20. století, si USA nikdy neosvojily, protože by tento systém umožňoval, aby byli pravidelně voleni černošští zástupci.
V Evropě však socialistické a komunistické strany zavedly volební systémy založené na poměrném zastoupení právě proto, že otevírají dveře zástupcům menšin (včetně samotných komunistů a socialistů). Několik málo amerických měst, která tento systém zavedla během takzvané "pokrokové éry" v letech 1910 až 1930, od něj záhy ustoupilo - či k tomu bylo donuceno -, aby zamezilo zvolení černošských zástupců. jediným americkým městem, které dnes uplatňuje systém poměrného zastoupení, je levicová bašta Cambridge ve státě Massachusetts.
Poměrné zastoupení je obecně pokládáno za faktor, který podporuje implementaci přerozdělovací politiky tím, že poskytuje politický hlas menšinám. Důkazy z několika zemí ukazují, že rozsah veřejných výdajů na přerozdělování se zvyšuje se stupněm proporcionality ve volebním systému.
A to není vše. Mnohé přerozdělovací programy v USA jsou řízeny padesáti americkými státy. Rasově rozmanitější státy uplatňují menší přerozdělovací programy, a dokonce kontrolují úroveň příjmů. Sociální péče je poměrně rozbujelá v převážně bělošských státech na severu a severozápadě (za všechny uveďme Oregon a Minnesotu) a v některých státech Nové Anglie (například ve Vermontu). Na rasově smíšeném jihovýchodě a jihozápadě se sociální péče nedostává.
Kontinentální Evropa se s rozšířením o nové členské země z východní Evropy a s přílivem obyvatel rozvojového světa stává a stane etnicky smíšenější. Po celé Evropě jsou na vzestupu xenofobní strany; v některých případech působí jejich činitelé ve volených funkcích. Vzpomeňme například Jörga Haidera a zesnulého Pima Fortuyna, v menší míře italskou Ligu severu. Nepotrvá dlouho, a dokonce i ctihodnější evropské konzervativní strany sáhnou po rétorice o "cizincích, kteří se sem přišli hostit z našich daní".
Jednoduše řečeno, až si Evropané ze středních vrstev začnou myslet, že významné procento chudých tvoří nedávní imigranti, začne jejich zakořeněná víra v účinnost sociálního státu kolísat. Dokonce i evropská levicová inteligence dnes spojuje kriminalitu a zanedbanost měst s přistěhovalectvím. Odtud už vede jen krůček k hořekování nad vysokými daněmi utrácenými na sociální dávky pro přistěhovalce.
Až se to stane - a říkám "až", nikoliv "pokud" -, pak existují tři možné politické reakce. První z nich je uzavřít před chudými imigranty hranice a vyloučit tak vazbu mezi chudobou a přistěhovalectvím. Druhou je omezit nějakým způsobem sociální dávky pouze na "domorodce". Třetí reakcí je pak omezit rozsah dávek pro všechny, neboť politická podpora pro jejich vyplácení klesá.
První strategie je krátkozraká a druhá ošklivá. Doufám, že nakonec zvítězí ta třetí, protože by to znamenalo relativně otevřené hranice, vyloučení diskriminace a snížení vládních zásahů.
Přitom se není čeho bát: evropský sociální stát zůstane štědřejší než lakomý systém americký, ale mohl by se stát zvládnutelnějším a méně dotěrným. Skutečnost, že se tak stane kvůli etnické "animozitě", je smutná a skličující. Dobrou zprávou je, že evropský sociální stát opravdu potřebuje zástřih!
(c) Project Syndicate, květen 2004
Alberto Alesina je profesorem ekonomie na Harvardově univerzitě a spoluautorem knihy Boj s chudobou v USA a v Evropě: Svět odlišnosti (Oxford University Press).
Vezměme v úvahu, že podle projektu World Value Survey se 60 % Američanů domnívá, že chudí lidé jsou "líní". V Evropě zastává tento názor jen 26 % obyvatel. Nepřekvapuje, že lidé s podobným přesvědčením se ve větší míře stavějí proti přerozdělování a sociální péči. Důkazy naznačují, že v USA lidé zaujímající více "protimenšinové" postoje se rovněž stavějí záporněji k přerozdělování a s vyšší pravděpodobností budou mít menší soucit s chudými.
Zdá se, že pro bílé Američany středních vrstev je snazší pokládat chudé za méně oprávněné pobírat vládní podporu, pokud je vnímají jako odlišné. Mám-li to vyjádřit hrubě, ale otevřeně, lhostejnost střední třídy se projevuje snadněji, pokud její příslušníci předpokládají, že většina chudých je "černá". To je již obtížnější v Norsku, kde jsou bohatí i chudí bílí, často světlovlasí a vysocí.
Mnoho experimentálních a statistických důkazů naznačuje, že lidé chovají větší důvěru k příslušníkům stejné rasy a více se s nimi ztotožňují. Přesně z tohoto důvodu političtí oportunisté v USA již dlouho vytahují rasovou kartu, aby zdiskreditovali sociální péči a přerozdělování: počínaje diskriminačním systémem, který před rokem 1964 segregoval na americkém jihu černochy, až po nechvalně proslulé výpady adresované za Reaganovy éry černošským "královnám sociálních dávek", které jezdí v cadillacích. Pravicoví bělošští politici, kteří mají vrozené dispozice proti daním a přerozdělování, používají rasovou otázku, aby získali hlasy chudých bělochů, kteří by v opačném případě mohli z ryze ekonomických důvodů hlasovat jinak.
Ještě zásadnější je, že rasový pohled ovlivňuje rovněž charakter politických institucí ve Spojených státech. Poměrné zastoupení, které Evropa v široké míře zavedla během prvních desetiletí 20. století, si USA nikdy neosvojily, protože by tento systém umožňoval, aby byli pravidelně voleni černošští zástupci.
V Evropě však socialistické a komunistické strany zavedly volební systémy založené na poměrném zastoupení právě proto, že otevírají dveře zástupcům menšin (včetně samotných komunistů a socialistů). Několik málo amerických měst, která tento systém zavedla během takzvané "pokrokové éry" v letech 1910 až 1930, od něj záhy ustoupilo - či k tomu bylo donuceno -, aby zamezilo zvolení černošských zástupců. jediným americkým městem, které dnes uplatňuje systém poměrného zastoupení, je levicová bašta Cambridge ve státě Massachusetts.
Poměrné zastoupení je obecně pokládáno za faktor, který podporuje implementaci přerozdělovací politiky tím, že poskytuje politický hlas menšinám. Důkazy z několika zemí ukazují, že rozsah veřejných výdajů na přerozdělování se zvyšuje se stupněm proporcionality ve volebním systému.
A to není vše. Mnohé přerozdělovací programy v USA jsou řízeny padesáti americkými státy. Rasově rozmanitější státy uplatňují menší přerozdělovací programy, a dokonce kontrolují úroveň příjmů. Sociální péče je poměrně rozbujelá v převážně bělošských státech na severu a severozápadě (za všechny uveďme Oregon a Minnesotu) a v některých státech Nové Anglie (například ve Vermontu). Na rasově smíšeném jihovýchodě a jihozápadě se sociální péče nedostává.
Kontinentální Evropa se s rozšířením o nové členské země z východní Evropy a s přílivem obyvatel rozvojového světa stává a stane etnicky smíšenější. Po celé Evropě jsou na vzestupu xenofobní strany; v některých případech působí jejich činitelé ve volených funkcích. Vzpomeňme například Jörga Haidera a zesnulého Pima Fortuyna, v menší míře italskou Ligu severu. Nepotrvá dlouho, a dokonce i ctihodnější evropské konzervativní strany sáhnou po rétorice o "cizincích, kteří se sem přišli hostit z našich daní".
Jednoduše řečeno, až si Evropané ze středních vrstev začnou myslet, že významné procento chudých tvoří nedávní imigranti, začne jejich zakořeněná víra v účinnost sociálního státu kolísat. Dokonce i evropská levicová inteligence dnes spojuje kriminalitu a zanedbanost měst s přistěhovalectvím. Odtud už vede jen krůček k hořekování nad vysokými daněmi utrácenými na sociální dávky pro přistěhovalce.
Až se to stane - a říkám "až", nikoliv "pokud" -, pak existují tři možné politické reakce. První z nich je uzavřít před chudými imigranty hranice a vyloučit tak vazbu mezi chudobou a přistěhovalectvím. Druhou je omezit nějakým způsobem sociální dávky pouze na "domorodce". Třetí reakcí je pak omezit rozsah dávek pro všechny, neboť politická podpora pro jejich vyplácení klesá.
První strategie je krátkozraká a druhá ošklivá. Doufám, že nakonec zvítězí ta třetí, protože by to znamenalo relativně otevřené hranice, vyloučení diskriminace a snížení vládních zásahů.
Přitom se není čeho bát: evropský sociální stát zůstane štědřejší než lakomý systém americký, ale mohl by se stát zvládnutelnějším a méně dotěrným. Skutečnost, že se tak stane kvůli etnické "animozitě", je smutná a skličující. Dobrou zprávou je, že evropský sociální stát opravdu potřebuje zástřih!
(c) Project Syndicate, květen 2004
Alberto Alesina je profesorem ekonomie na Harvardově univerzitě a spoluautorem knihy Boj s chudobou v USA a v Evropě: Svět odlišnosti (Oxford University Press).
Související
Newsletter týdeníku Ekonom.
Každý čtvrtek vám představíme obálku nového čísla Ekonomu a přiblížíme pět vybraných témat, která si budete moct přečíst na webu Ekonom.cz.
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
