Hranice česneku a cibule
Když se před lety dokončoval tunel pod Lamanšským průlivem, kolovala mezi britskými dělníky uštěpačná poznámka: "Víte, jak zjistíte, že už jste prorazili do Francie? Chytnete se za nos. Ucítíte česnek."
Belgický spisovatel Geert van Istendael tvrdí, že evropská kultura se dá rozdělit na společnost česneku a cibule. Česnek - to je jih Evropy plný slunce, vína, kozího sýru, teplého moře a hojnosti čerstvého jídla. Cibule je střed a sever kontinentu s proměnlivým podnebím, dlouhou nocí, pivem, zelím a velmi prostou a hutnou stravou. Zatímco jih dal světu bílé bagety, sever tmavý trvanlivý chléb. Hranice mezi česnekovou a cibulovou kulturou leží podle Istendaela u Bruselu. Belgická metropole je centrem politické Evropy a rovněž spojnicí jejího životního stylu.
Belgičané bývají zahleděni sami do sebe, ale nápad s kulturou česneku a cibule se nedá jen tak smést se stolu. Francie, Španělsko, Itálie nebo Řecko mají vedle česneku i další společné rysy. Ve velké míře se v jídelníčku udrželo skopové maso. Do většiny pokrmů včetně salátů se přidává olivový olej a bazalka. Nejpodstatnější společnou hodnotou jihu Evropy je však siesta - denní režim, který se vžil už v dobách starých Římanů. Jestli něco půlí kontinent vedví, je to právě dodržování siesty s jejími příjemnými i odpornými stránkami.
Pro pochopení siesty nestačí týden dovolené u moře. V turistických letoviscích platí jiná pravidla než v běžném životě. Nejlepší je jít zahnat hlad v půl čtvrté v Chinonu v centrální Francii nebo na okraji italské Neapole. Ve městě nezavadíte o otevřenou restauraci. I v bistrech je omezený provoz: pít dostanete, najíst nikoliv. Jih Evropy se vyznačuje železnými pravidly, která potlačují individuální prožívání dne. Člověku, co se nacpe, když má hlad, bez ohledu na čas, nezbývá než zůstat doma.
Siesta, tak jak ji chápali staří Římané, má hluboký účel. Umožňuje plné prožití dvou nejkrásnějších částí dne: svěžího rána a večera. A je jedno, zda je den všední nebo víkend. Tím, že se jižané prospí nebo pravidelně po obědě několik hodin relaxují, mají dost sil na dopolední práci i večerní program - návštěvy divadel, dlouhé večeře nebo přijímání hostů. Proto se také nestresují přesností. Španělský expremiér Felipe Gonzáles tvrdil, že včasný příchod na návštěvu v jeho zemi může způsobit skandál. "Hostitelka bude ještě nejspíš ve vaně a jídlo v surovém stavu." Jižní kultura česneku se tak vyznačuje shovívavým přístupem k času. Zatímco na severu je času málo, na jihu je ho stále dost.
Zcela specifický je u česnekové a cibulové kultury přístup k alkoholu. Když francouzský herec Gérard Depardieu tvrdil, že nepije moc, jen několik litrů vína denně, přesně definoval přístup česnekových národů k pití. Alkohol je sváteční věc a víno není alkohol. Koňak se pije ve Francii jako aperitiv, stejně jako grappa v Itálii nebo ouzo v Řecku. Výjimkou je Bretaň a Normandie s kalvádosem. Oba regiony ale řadí Istendael do pijácké cibulové kultury, která se alkoholem zahřívá.
Česneková Evropa má k alkoholu přátelský, ale opatrný vztah. Netřeba připomínat Sokratův výrok, že jen hlupák pije neředěné víno. Dnes jsou vína lehčí a méně cukernatá než ve starověku, ale pravidlo zůstalo: jen podivín si ničí požitek z dobrého pití chlemtáním kořalky nebo hektolitrů vodnatého piva. Obecné povědomí o hodnotě vína v lidském životě proto udržuje shovívavý postoj jihu vůči alkoholu za volantem. Většina států povoluje nějakou tu slzu v krvi, jelikož všichni mají pocit, že bez vína se nejde v poledne ani večer dobře najíst.
Proč je hranicí mezi jižní česnekovou a severní cibulovou kulturou Brusel? Jelikož je to město na hranici dvou národů, jež se svými dějinami a životním stylem odlišují jako Italové od Švédů. Jižní Belgie je valonská, frankofonní a tedy česneková. Na severu žijí holandsky mluvící Vlámové, kteří se namísto šneků a jemně kořeněné lehké stravy ládují jitrnicemi, zelím, špekem a tmavým pivem. A největší specialitou je bílá klobása s hromadou vařené cibule v chlebu! Brusel obě tyto kultury vcucnul jako sladký bonbón a už několik staletí si s nimi pohrává v ústech.
Belgické hlavní město dlouho svůj půvab křižovatky jihu a severu Evropy skrývalo. O Bruselu se mluvilo jako o frankofonní metropoli na území holandského Vlámska, jako o shluku ošklivých budov evropských institucí a nahromadění národů, jež ve městě jen několik let pracují a pak se vracejí do svých rodných hvozdů. Právě tyto národy se ale posléze postaraly o definici Bruselu jako tavícího kotle evropské kuchyně, jako symbiózy česneku a cibule, piva a vína, jemných ryb a hovězích steaků.
A není divu, že na hranici jižní a severní Evropy je nejoblíbenějším jídlem tak nečesneková francouzská cibulačka! A můžete ji mít k obědu i v pět odpoledne. Alespoň tam, kde je cibulový rytmus života.
