/Od našeho spolupracovníka/
Miliardář Radovan Krejčíř donutil Čechy najít na mapě souostroví Seychely, které je ve světě financí proslulé jako daňový ráj. "Mezi nezanedbatelné zdroje příjmů ostrovů patří kupování občanství. To lze zařídit i z Hongkongu," říká znalec oblasti Indického oceánu, analytik Francis Soler, šéfredaktor prestižního francouzského týdeníku La Lettre de l'Océan Indien.
HN: Proč se Seychely staly finančním rájem?
Seychely jsou velmi malou zemí, která se skládá z desítek malých ostrovů, a počet jejich obyvatel se dá srovnat s množstvím obyvatel středně velkého francouzského města. Pohled na ně se liší podle toho, zda se díváte zevnitř či zvenku. Zvenku vypadají jako pohlednice, kde jsou kokosové palmy a pláže, ale když přijedete na místo, tak pohled je úplně jiný. Vládne zde režim, který se dostal k moci díky státnímu puči v roce 1977. Do té doby na ostrovech vládl režim jedné strany, který byl charakteristický i pro země střední a východní Evropy. Seychelská společnost pochopitelně žije ze zkušenosti, kterou se snaží odstranit, ale navzdory tomu, že dnešní politický život charakterizuje více stran, někdejší vládní a jediná zůstala v politické hře, i když je v opozici. Proto můžeme vidět na různých úrovních tvrdá politická střetnutí.
HN: Jaké je podle vás místo této země ve světových financích?
Seychelský rozpočet nemá moc možností ani prostředků. Země nemá ropu, suroviny, doly, chybí jí všechno. Proto se musí snažit prodat se co nejlépe, zaujmout tím, čím lze: turistikou. Seychely se prezentují jako turistický ráj, jako ideální místo luxusní dovolené. I přes fakt, že se to vcelku daří, peníze z turistiky nestačí. Vláda se proto se rozhodla vytvořit si dobrou pozici ve světové finanční síti off-shore.
Začalo to velmi špatně, protože na začátku svého pokusu se spojila s kontroverzní osobností jménem Mario Richi - dnes je již po smrti -, s Italem, který žil v Jihoafrické republice. Společně s ním vytvořila svobodnou finanční zónu, kterou dala do správy jedné společnosti, jež mu patřila. Právě v této době však došlo k většině sporných finančních afér v celém světě. Špatná pověst donutila tehdejší vládu, především pod tlakem Velké Británie a Evropské unie, tuto zónu alespoň poněkud zprůhlednit a "dát jí trochu čistší tvář".
Od té doby je politický režim vystaven dvojímu tlaku. Na jedné straně je to nutnost stále nabízet více výhod než ostatní, protože konkurence zahraničních svobodných zón off-shore je stále silnější - hlavním konkurentem je tady sousední ostrov Mauritius, který má v této oblasti už mnoho zákazníků - a na druhé straně vypadat stále přijatelněji. Jinak řečeno být poctivější.
HN: Je tedy možné říci, že se dnes úřady snaží dozvědět se, odkud přicházejí peníze investované na Seychelách?
Nová vládá se sice snaží, ale na druhé straně mnoho v této oblasti nezmůže. Tím spíš, že ještě nedávno existoval návrh zákona, podle kterého by pouze prezident měl právo rozhodovat o tom, kdo může investovat či získat státní občanství. Tento návrh byl před dvěma lety nahrazen návrhem jiným, který - především díky tlaku Evropské unie a známé protikorupční organizace GAFI - navrhoval dát seychelské občanství každému, kdo investuje přímo do tamního hospodářství několik miliónů dolarů. Režim mu výměnou za to poskytne záruky, že nikdy nebude pronásledován žádnou seychelskou právní institucí, a především nebude nikdy vypovězen.
I tento návrh zákona vypadal tak nepříjemně, že i domácí opozice bojovala proti němu. Tím spíš, že Seychely se ocitly na černé listině GAFI, což způsobilo, že ani tento zákon nebyl přijat a jeho dnešní podoba má mezinárodně přijatelnější formu. Ale i tak je stále možné vytvořit v seychelské zóně off-shore svůj podnik pouze telefonicky s následným zasláním peněz. K tomuto účelu existuje specializovaná finanční společnost, která registruje takto vytvořené cizí společnosti, které nejsou nuceny zveřejňovat celý seznam svých akcionářů.
HN: Jak může někdo přijít o seychelské občanství?
Udělování seychelského občanství stále zůstává nezanedbatelným zdrojem peněz pro státní pokladnu. To vedlo k tomu, že zde byla vytvořena celá série možností, jak si koupit seychelské občanství. Mezi ně například patří možnost požádat specializovanou společnost v Hongkongu, které dala seychelská vláda možnost prodávat toto občanství za více či méně přesně určených podmínek. Prvními zákazníky hongkongské společnosti byli samozřejmě Číňané a Rusové. Kdo všechno si však občanství koupil, nelze zjistit. Případ Radovana Krejčíře ukazuje, že se seychelské úřady snažily už za doby Československé republiky a poté České republiky přilákat z této země co nejvíce turistů. Pokud se týká případu Krejčíře - tím spíš, že získal své občanství téměř před deseti lety -, se ani on ani nikdo z dalších nemusejí obávat, že by občanství ztratil, i když ho získal podle právních předpisů, které už dnes na Seychelách neplatí. Je samozřejmé, že nejde o jeden případ. Vyhovět kterékoliv zahraniční žádosti o vydání by mohlo rozvrátit celý systém. Pro Seychely jde o nemalé finance, tím spíš, že dnes pro získání seychelského občanství už je povinné investovat slušné částky přímo na místě. Jeden z argumentů, proč nepronásledovat investice pocházející z daňových úniků v zemích, odkud tito investoři pocházejí, je naděje, že sem přijdou utratit svůj důchod.
Dalším lákadlem je, že investice na Seychelách nepodléhá daním a nákup seychelského občanského průkazu by měl zajistit "investorům" klidné stáří. A k tomu patří i to, že většina z nich pochází ze zemí, které se Seychelami nemají podepsanou smlouvu o vzájemném vydávání svých občanů. Seychely sice chtějí vypadat jako země demokratická, nechtějí být na černé listině mezinárodních organizací, ale na druhé straně je nutné zopakovat, že první vydání cizí osoby do jakéhokoliv státu by i ten dnešní finanční systém svobodné zóny zcela rozbilo. Pokud nezchudne, má Radovan Krejčíř, seychelský občan, před sebou ještě dlouho hezké dny. Zopakujme ještě i další skutečnost, že každý Čech, který by chtěl trávit svou dovolenou na Seychelách, si ji může odepisovat z daní. Založit tady pobočku své společnosti, kromě telefonátu, nemusí stát víc než sto dolarů.
Jediné, v co se dá doufat, je to, že Evropská unie sama dokáže vytvořit mechanismus finanční kontroly, který by těmto "investicím" dokázal zabránit.
