Útok hurikánu Katrina na město New Orleans zavinily kliniky provádějící potraty. Z radarových snímků to loni v září předem zjistili členové spolku Kolumbijští křesťané pro život. Ti na svých webových stránkách světu sdělili, že blížící se "hurikán vyhlíží jako šestitýdenní fetus". Pro nedovtipné umístili vedle obrázku ničivého živlu výmluvné foto embrya v ženském lůně.
Po generace jsme připouštěli, že živelní katastrofa přichází jako trest za naše hříchy. Teprve díky inspirativnímu použití moderních technologií ovšem patrně můžeme zjistit, za jaké z našich poklesků nás nebe ztrestá. Je to luxus, jehož bychom si měli považovat.
Ne snad? Jen se podívejme třeba na sklonek Léta Páně 1347. Tehdy se Evropané dozvěděli, že "na východě" pršely z nebe žáby, doprovázené hady a ještěrkami. Určitě to bylo varování. Ale před čím?, hádali. Neuhodli. Proto se nemohli včas polepšit a pak ani příliš divit, když je hned následujícího jara zkrušila morová nákaza. Černá smrt se na celém světadíle vyhnula jedině Čechám, kde se za požehnané vlády Karla IV. očividně nehřešilo přes normu; jinak si pandemie někde vyžádala životy třetiny všeho obyvatelstva, jinde až poloviny.

Vzedmuté vody vtekly do všech pěti neworleanských potratových klinik, i Černá smrt připlula k evropskému břehu na třech galérách, tedy po vodě. Vždycky je v tom voda. Také jednu z vůbec nejproslulejších pohrom - ta dopadla na Řím v listopadu roku 589 - zahájila povodeň. Své dojmy z náhlého běsnění řeky Tibery popsal biskup Řehoř z Toursu: "Hejno vodních hadů se hnalo proudem, v jeho středu drak zvící pně stromu. V bouři pak ty příšery utonuly a vlny vyvrhly na břeh jejich mršiny." Řehoř, stanuv nad hadími mrtvolami, nezapochyboval o tom, co bude následovat: něco strašného. Zakrátko pak skutečně udeřila nákaza, kosící nesčetné oběti. Mezi nimi úřadujícího papeže Pelagia, jehož nástupce zahájil svůj pontifikát poutí v žíněném rouchu na čele kajícného procesí těch, kteří přežili.
Vypadá to jako hodně starý seriál, přestože epizody jsou pořád nové. Tak starý, že zakládá archetypy; přinejmenším od sepsání Apokalypsy ovíjí naše myšlení kauzální řetězec hřích-voda-mor.

Reportéři mnoha zemí nás ze člunů projíždějících newyorleanskými ulicemi informovali pod různými úhly pohledu, v jednom se nicméně shodli: nejen že ubozí lidé tu přišli o příbytky. Ta pravá hrůza na ně ještě čeká. Otázkou je vlastně jen to, kolik tisíc jich zahyne na infekční choroby.
Nevzpomínám si, že by jim to někdo vyvracel.
A právě tak nikdo nezpochybnil proroctví pracovníků Světové zdravotnické organizace pronesená poté, co právě před rokem zasáhlo svět nejkatastrofálnější vzedmutí vody v živé paměti - cunami. Profesionálové odhadli počet mrtvých na 200 000, po způsobu svatého Řehoře jedním dechem nicméně varovali: "To nejhorší teprve přijde. Koncentrované populace jsou ohroženy zabijákem ještě výkonnějším, než jsou vody pohyblivé - vodami stojatými." Ve svých zprávách konstatovali, že stojaté vody plodí zárodky cholery, dysenterie, vysilujících průjmů. A že si v nich medí moskyti, přenášející malárii. Bez sanitace nelze pandemii zabránit. Připomínáme, uzavřeli, že například v hlavním městě indonéské provincie Aceh se vodovodní systém zhroutil ze sedmdesáti procent...

Slyšeli jsme ta slova, nemohla nás překvapit. Vždyť je opravdu slýcháme po staletí. Hřích? Všichni na radaru svědomí nějaký máme, bolestně čitelný. Známe i jeho nepříjemný hlas. A někdy i šepot, jímž podivná metafyzická vina vyčítá nám, kteří žijeme v bezpečí, že jiní umírají tam, kde bezpečně není. Ten hlas a ten šepot, jak už tak dlouho víme, lze přitlumit jedině pokáním. Putování v žíněném rouchu je z módy, ale možností jak si příjemnou existenci znepříjemnit pořád dost. Například sáhnout do (své) kapsy pro peníze. A zrovna to jsme jako kajícníci udělali.
Dnes, dvanáct měsíců po cunami, může díky tomu letět světem doslova senzační zpráva: Nic se nestalo!
Nedivíte se takové zprávě? Proč ne? Měly zemřít statisíce lidí. Nezemřely! Holá pravda je následující - v obratem postavených, náležitě vybavených a odborně spravovaných táborech trpěli přeživší lidé chorobami výrazně méně než jejich krajané v místech, jež cunami nezasáhla.
O škrtnutí třetího slova z osudové trojice Hřích-Voda-Mor se zasloužil každý, kdo přispěl sebemenší částkou. I Češi přispěli. Proto je teď ta správná chvíle abychom se, pro jednou zaslouženě, poplácali po ramenou.
Konečně nejen přání, ale i skutečnost: Hezký nový rok.
Autor je textař a podnikatel