Co si počít se "státy teroru"?


Izraelská vojenská invaze a námořní blokáda Libanonu je v evropských hlavních městech i v Organizaci spojených národů pranýřována coby "nepřiměřená" reakce na únos dvou izraelských vojáků Hizballáhem, k němuž došlo minulý týden. Rovněž rozhodnutí Izraele z konce června uskutečnit invazi do Gazy jako odplatu za únos dalšího vojáka Hamásem bylo odsouzeno jako neadekvátní. Nechť tedy naši globální lídři odpovědí na tuto otázku: Jelikož se braní rukojmích všeobecně pokládá za válečný akt, jakou "přiměřenou" akci Izraeli navrhují?


Jak se mají bránit?

V případě Hamásu by snad Izrael mohl pokropit město Gaza nerozlišující dělostřeleckou palbou, což by dozajista byla přiměřená reakce na 800 raket, které Hamás jen v loňském roce vypálil na izraelská města.
V případě Hizballáhu by to mohlo být kobercové bombardování části jižního Bejrútu, což by byla neméně přiměřená reakce na útoky Hizballáhu na civilní židovské a izraelské cíle v Buenos Aires počátkem 90. let.
Tyto návrhy nemyslíme vážně, ale stejně tak to nemůže myslet vážně neschopné mezinárodní společenství, které odmítá stejnou měrou odsuzovat svévolné akce, jimž je vystavován Izrael. To platí i o americké ministryni zahraničí, podle níž musí "všechny strany jednat zdrženlivě". Současné problémy Izraele jsou však částečně také důsledkem přehnané zdrženlivosti v reakci na předchozí provokace Hamásu a Hizballáhu.


Sýrie a Írán - v zastoupení

Nyní je Izrael konfrontován s válkou na dvou frontách s "teroristy v zastoupení", které vyzbrojují a financují Sýrie s Íránem. Rakety středního doletu odpálené Hizballáhem ve čtvrtek zasáhly civilní cíle po celém severním Izraeli. Kterákoliv z těchto raket mohla snadno zasáhnout ropné rafinérie a chemičky v přístavním městě Haifa, což by pro Izrael bylo důvodem - a možná i nezbytností v zájmu vlastního přežití - zaútočit na Damašek a Teherán.
Prozatím Izrael omezuje své vojenské aktivity na samotný Libanon a činí tak se stejným nadbytkem zdrženlivosti, jímž se jeho chování řídilo po celou dobu krize. Svůj podíl viny nese i demokratická libanonská vláda Fuáda Siniury, neboť se jí nepodařilo uhlídat svou stranu hranice s Izraelem a odzbrojit Hizballáh, jak od ní žádala rezoluce Rady bezpečnosti 1559 i Taifské dohody z roku 1989, které ukončily občanskou válku v Libanonu. Vysoce postavené zdroje v izraelské armádě navíc tvrdí, že Libanon toleruje přítomnost stovek íránských vojáků v zemi, rovněž v rozporu s rezolucemi OSN.


Selhání George Bushe

Selhání premiéra Siniury jsou však dána slabostí, nikoliv zlými úmysly, zejména ve světle pokračujícího vměšování se Sýrie do libanonských záležitostí po loňském stažení její armády. Větším problémem je selhání Bushovy administrativy, která více netlačila na Damašek, když k tomu měla po loňské "cedrové revoluci" příležitost.
Vyšetřování vraždy libanonského premiéra Rafíka Harírího ze strany OSN, v němž všechny důkazy ukazují na účast vysoce postavených společníků a příbuzných syrského diktátora Bašára Asada, vyznělo podle všeho do ztracena. Stejně tak nepřinutily USA Sýrii zaplatit za pokračující podporu vzbouřenců v Iráku.
Kritikové Bushovy administrativy si jistě najdou způsob, jak svalit vinu za současnou krizi na ni, a to na základě teorie, že takhle to dopadne, když se příliš tlačí na změny na Blízkém východě.


Teror cítí slabost Ameriky

Skutečným problémem je však sílící pocit arabských režimů i teroristických vůdců, že USA se natolik utápějí v Iráku a natolik se náhle podřizují přáním "mezinárodního společenství", že je na vážnou reformu přešla chuť. Tím se otevřel prostor pro takové teroristické útoky na americké spojence, jakých jsme dnes svědky.
Izrael se dokáže vypořádat a vypořádá s bezprostředními vojenskými hrozbami na svých dvou hranicích. V konečném důsledku se však otázka Libanonu a Gazy nevyřeší, dokud režimy v Sýrii a Íránu nenabudou dojmu, že za války vedené svými prostředníky zaplatí. Zařazení otázky íránské-ho jaderného programu na pořad jednání Rady bezpečnosti OSN minulý týden je dobrý začátek, třebaže nejsme příliš přesvědčeni, že to povede k nějakému výsledku.
Bílý dům uvedl mezi příčinami událostí z minulého týdne Sýrii a Írán, avšak zapotřebí je zde pádnějších slov a akce. Blízký východ se ocitl na vrcholu své nejhorší krize za poslední generaci a na šablonovitá prohlášení volající po "zdrženlivosti na obou stranách" není čas.