Sklípky se otevírají turistům jen zvolna
Sluncem zalité vinice vypadají krásně. A je jedno, jestli je turisté obdivují při procházce či ze sedla kola. A stejně jako třeba na Šumavě k turistice patří hospůdka se zahrádkou a točeným pivem, k Moravě by se hodilo víno. Navíc když návštěvníkům billboard u cesty oznamuje, že se nacházíte na Moravě, v kraji vína.
Jenže skutečnost je jiná. Jen málokterý sklep je otevřený. "Velcí vinaři to nemají zapotřebí, protože prodávají jinde, a malým se to nevyplatí. Tolik papírování, co s tím souvisí, totiž mnohé odradí," vysvětluje Jiří Kopeček. Mimo jiné majitel jednoho ze sklepů ve Valticích, který si všechna povolení nakonec vyběhal.
Dobrosrdečnost z Moravy nezmizela, ale z velkých plánů, které měli vinaři po roce 1989, se jich povedlo jen málo. Skrz Moravu sice vede pár vinařských stezek, kde se cyklisté mohou projíždět, ale na žádné turista nenajde občerstvení, o řadu z nich se nikdo nestará.
"Nedávno se zdálo, že zbudování stezek z bývalých pohraničních asfaltových silnic bude přínosem pro rozvoj vinařské turistiky. Nyní se jejich údržba ukazuje jako velké břemeno," popisuje Milan Sedláček, nezávislý znalec vína.
I mezi hudrujícími vinaři se najdou výjimky. Nedaleko hranic s Rakouskem v Úvalech má otevřený sklep Daniela Valentová, která často jako jediná turistům na příhraniční stezce nalije víno a dá něco na zub. "Nestačí mít dobré víno, musíte ho prodat a dobře prezentovat," doplňuje Rostislav Žďárský z nedalekého vinařství Zaječí. To buduje vlastní stezku a sklep, který chce na podzim otevřít.
Určitě i pro Pražany, o kterých moravští vinaři rádi tvrdili, že se jim dá prodat cokoli. I to se ale změnilo. "Máme zkušenosti s tím, že řada lidí z Prahy i z Čech zkouší vína, školí se a vinařům je to i příjemnější, protože si s nimi mají o čem povídat," říká Kopeček, který mimo jiné pořádá i kursy o víně, ochutnávání. Absolventů Kopečkovy školy je z Moravy minimum. "To víte, kdo se tu narodil, ten i vínu rozumí," tvrdí Kopeček.
Vítá vás hlavní město vína. Takovou tabulí přivítají turisty Valtice. Hrdé na to, že mají jedinou vinařskou školu v zemi, přehlídku těch nejlepších vín Salón vín, krásný zámek.
Má to jen jednu vadu. Víno turistovi v podvečer už nikdo nenalije. Snad kromě jednoho Městského sklepa, jinde by se ubouchal k smrti.
Proč je všude zavřeno? Moc papírování, odpoví skoro každý. "Než jsem otevřel sklep, kde mohu k vínu přikrojit klobásku nebo dát kousek sýra, musel jsem absolvovat stejné kolečko jako hospoda. Kromě třeba hygienika jsem si musel sehnat výuční list v oboru číšník. Jsem totiž pohostinská činnost," vypráví vinař Jiří Kopeček své zážitky, než otevřel sklep ve Valticích. A nakonec ho má vedený jako prodej vína s neutralizačním soustem. Čech si prostě vypomůže.
"Jo, štve to, když musím splňovat přísnější podmínky než leckterá restaurace v centru Prahy, ale pokud chci přežít, nezbývalo mi nic jiného než všechno to papírování podstoupit," říká o své zkušenosti Daniela Valentová, která provozuje sklep na pomezí rakouských hranic v Úvalech.
Mimo jiné podobnou věc před pár lety zařizovala pro známého vinaře Miloše Michlovského z Rakvic.
"Prostě to tak chtějí. Je zbytečné nad tím plakat. Pravidla jsou sice přísná, ale zase vám zaručí, že byste nikde neměl dostat vyloženě špatné nebo špatně udělané víno," říká Michlovský.
Kdo hledá, určitě pár nadšenců, kteří jsou ochotni podstoupit úřednické kolečko i překousnout závistivce ze sousedství, najde. Někde se třeba zapojují obecní a městské úřady vinařských obcí a začínají pomáhat vinařské turistice. Ta má být hlavní odpovědí tuzemského vína na dovoz levného vína po vstupu do unie. Asi nejznámější je akce Bořetic, které založily Svobodnou republiku Kraví hora. Recesistický styl, který návštěvníky Bořetic baví, se jako marketingový tah osvědčil.
Valtice si zase zaregistrovaly značku Hlavní město vína, podobně jako pro pivo to má Plzeň. Snaží se i o rozjezd vinařské stezky, ale její pořádné fungování vázne právě na zavřených dveřích místních i okolních sklepů. "Problém se týká hlavně malovinařů, můžou sice vyrobit prakticky velké množství vína, dva tisíce litrů, ale nesmějí z něho prodat ani litr. To je rozdíl například od nedalekých malovinařů v Rakousku. To je asi největší brzda v rozšiřování vinařské agroturistiky," míní znalec vín Milan Sedláček.
I Sedláček se ale snaží s papírováním bojovat. Pořádá spolu s městem Valtice propagační akce pro malé vinaře, provozuje Městský sklep, ve kterém má každý valtický výrobce vína možnost prezentace svých vín. Podle Sedláčka se malovinaři do vinařské turistiky nechtějí zapojovat, protože se bojí neustálých kontrol a případných sankcí ze strany státních orgánů.
Prostě se jim to nevyplatí. A málokdo z nich dosáhne na dotace z fondů unie. "Často to není o tom, že bychom neuměli připravit projekt a vyplnit žádost. Když se dozvím, že dotaci dostalo golfové hřiště nebo benzínka, nevím, co si myslet," popisuje Valentová. Z jejích asi sedmi projektů zatím neprošel žádný. "A to je pro mě za nemalé peníze připravovali i lidé, kteří to umějí," dodává.
Zavřené dveře jsou i proto, že by si museli malí vinaři najímat lidi, kteří by jim ve sklepě prodávali. To se jim podle nich nevyplatí. "Ale určitě není tak drahý leták nebo cedule na vratech s telefonním číslem a vzkazem, že vám rádi nalijeme," oponuje Rostislav Žďárský z vinařství Zaječí. U něho na kopci teď roste nový sklep, cyklistická stezka, a dokonce na kopci kaplička, kterou chce po vysvěcení darovat církvi.
"Když chci prodávat ve sklepě víno, musím si na to sehnat papíry i lidi," říká Žďárský s tím, že nevidí důvod, proč by jeden vinař měl mít jiné podmínky než druhý. "Malý musí být prostě kreativnější než ten velký a přicházet s nápady," dodává. Ve sklepě chce mít stálou službu a lidi na telefonu, kteří dokáží kolemjdoucí turisty obsloužit.
