Daniel Kaiser: Díky za každé nové ráno bez Jiřího Paroubka

Díky za každé nové ráno bez Jiřího Paroubka

Měsíc na ministerstvech - a teď odepřená důvěra v parlamentu. K tomu nevábná vyhlídka několika dalších týdnů lpění na moci. Stojí to trápení za to? V čem je hlavní hodnota Topolánkovy vlády?

Okolnosti nejsou normální

Z novin by ji čtenář těžko vyčetl. Žádných sto dní hájení vláda nedostala. Dopodrobna se probíraly všechny její kroky, především - údajně rozsáhlé - čistky na ministerstvech a ve státních úřadech. Asi nejvíc to topolánkovci schytali za odvolání ředitele civilní rozvědky Karla Randáka.
Umělecký dojem z kádrových obměn jistě nebyl hezký, za normálních okolností by vláda bez mandátu potvrzeného sněmovnou neměla měnit nikoho. Jenže okolnosti nejsou normální.
Okolnosti politikům nedovolují složit většinovou vládu, pokud se tedy nechtějí výhledově znemožnit velkou koalicí. Mirek Topolánek, který by rád nějak pošťouchl vývoj, si přeje předčasné volby a věří, že by v nich vyhrál, je přece jen v jiné poloze než bývalý Paroubkův kabinet, který ještě po prohraných volbách dělal ohromné nákupy vojenských transportérů.
To, co nám teď vládne, v zásadě není Topolánkova vláda, ale vláda proti Paroubkovi. A vláda proti Paroubkovi nutně znamená, že státní správu začne zbavovat lidí, o něž se bývalý premiér nebo jeho lidé opírají. Po osmi letech srůstání sociální demokracie a státu je takového průvanu třeba.
I vychvalovaný profesionál Randák nakonec vděčí za vzestup kolegům, které v devadesátých letech v BIS podezírali z vynášení informací do opozičního Lidového domu.

Atentátník na demokracii

Jednotlivé ingredience, ze kterých se Paroubek skládá, byly už opakovaně identifikovány a znovu číst jejich výčet začíná být nuda. Ale nedá se nic dělat, předseda ČSSD totiž kombinuje populismus s brutálně mocenskou politikou v míře, jaká tu ještě nebyla.
Těžko říct, jestli to vyrůstá z Paroubkových předpremiérských frustrací nebo z potřeby zakrýt nějaké machinace z minulosti, nicméně to, čeho je expremiér schopen, aby si udržel nějaký podíl na vládě, vyráží dech i cynikovi.
Zavedl pravidelnou spolupráci s komunisty, předsedal záplavě sociálních zákonů. Po volbách souběžně tlačil dva různé partnery k dohodám poškozujícím vždycky toho třetího, který zrovna chyběl u stolu. Pro rychlý politický zisk opustil zahraniční linii předchozích, tedy i sociálnědemokratických vlád a najel na přímočarý antiamerikanismus. Vyrukoval s neuvěřitelným kompilátem ("Kubiceho zpráva II"), který prý dokazoval, že ho nějaké temné síly chtějí mediálně znemožnit. A konečně inspekce Ministerstva vnitra, známá jako rezidentura ČSSD v Policii České republiky, napíchla svého nového šéfa Langera a další lidi z ODS v případu, jehož skutková podstata odposlechy vůbec neumožňuje.
Panikařit se nemá, s Paroubkem ale asi opravdu hrozí změna kvality demokracie.

Jako Mečiar v plné síle

Lidem na druhé polovině hřiště už snad došlo, že předseda ČSSD svůj boj kdo s koho vede proti nim. Když mu Topolánek koncem srpna málem kývl na novou opoziční smlouvu, užší vedení ODS se postavilo na zadní. Také prezident Klaus podle všeho dospěl k rozhodnutí Paroubka zastavit a bude hledat každé řešení, které by mu dovolilo pověřit sestavením vlády někoho jiného.
Situace se vzdáleně podobá Slovensku v dobách, kdy byl Vladimír Mečiar v plné síle a opozici víc než o politické programy muselo jít o to, aby ho konečně vystrnadila z funce a přeťala tak žilky, kterými byl premiér nebezpečně vrostlý do policie a ekonomiky. A tak jako na Slovensku Mečiara nakonec smetla široká politicko-společenská aliance vedená Dzurindovými křesťanskými demokraty, je teď v zájmu ODS vyvolat podobné protiparoubkovské hnutí. V takové sestavě je místo pro zelené a snad i pro lidovou stranu.
Dosud není jisté, jak silná fronta proti levici je. Bude záležet na každém ze sta poslanců, kteří k ní nominálně patří, na tom, jak inteligentně se bude chovat vedení ODS, jak rozhodně se Paroubkovi postaví Klaus.
Bude záležet na komunálních a senátních volbách, jestli si Topolánek udrží silnou pozici ve straně.

Jedna příliš drahá kariéra

Teprve až se všechny tyto faktory sečtou, uvidíme, zda protiparoubkovské frontě stačí síly k tomu, aby překazila vládnutí ČSSD s KSČM a vynutila si předčasné volby, v nichž by Paroubek zřetelně prohrál. Nebo jestli má sílu alespoň na to, aby sociální demokraty donutila Paroubka demontovat (tento minimální program má jednu zásadní nevýhodu: patrně by přivodil velkou koalici).
Samozřejmě, že to je k vzteku - ve chvíli, kdy se rozpočet propadá do hlubokých deficitů, zredukovala se velká politika na boj o příští kariéru jednoho muže. Je to ale boj, který ostatním vnutil on sám.
A tedy hlavně Paroubkovou vinou se nalézáme ve stavu jakési proto-politiky, která je příliš osobní a málo programová, ve které chyby vlády a výhrady k jednotlivým ministrům blednou při pohledu na střídačku. Na víc teď ale nemáme. Autor je novinář