Na Filmové škole se tančilo tango se Satanem

Včera skončený 36. ročník Letní filmové školy nabídl kolem čtyř set projekcí. Jen jedna z nich ale trvala 435 minut - proslulé veledílo Satanské tango maďarského tvůrce Bély Tarra z roku 1994.

Ten do Uherského Hradiště přijel v pátek; den po vyčerpávající (a výjimečné) projekci Satanského tanga ve Slováckém divadle. Začalo se ve čtvrtek odpoledne... a odcházelo v jednu v noci.

Lars von Trier tvrdí, že dobrý film má tlačit jako kamínek v botě. Podle této logiky může být sedmapůlhodinové Satanské tango přirovnáno snad jen k valícímu se balvanu, před nímž není úniku.

Chabá kriminální zápletka filmu není důležitá. Jde o bezútěšný existenciální příběh, vnucující divákům kruté poznání: na lidském osudu není nic vznešeného ani dramatického. Jen se opakuje pořád dokola.

Černobílý snímek, vznikající několik let, byl ve své době rázným gestem - i na obranu evropské autorské kinematografie. V roce, kdy emblematický film Pulp Fiction ohlásil definitivní nástup postmoderní estetiky ve filmu (a získal Zlatou palmu v Cannes), uvedl Tarr do kin svůj radikální manifest: hle, toto jsou skutečné hodnoty, tímto může film promlouvat k naší duši.

Režisérův zničující opus, topící se v dešti a blátě, ubíjí diváky monstrózně pomalým tempem statických záběrů či pomalých jízd. Kongeniálně se projekce v Hradišti propojila s počasím - příjemné letní dusno vystřídal při první přestávce hustý déšť a pršet již nepřestalo.

Satanské tango je skutečné "fyzické kino". Kolem páté hodiny nastupuje hypnóza a po šesté hodině snímku cítíte reálné fyzické vyčerpání; kdy už nevíte, jak si sednout a ze sálu se ozývá hluboké oddechování. Tehdy přichází totální smíření s cyklickým časem filmu a odevzdání se ponuré kráse obrazů.

Nejpříznivěji pro tento film vyznívá fakt, že není vázán na dobu vzniku. Tradiční interpretace o "rozkladu postsocialistické společnosti" je možná, ale snímek nesleduje konkrétní ideologii. Pracuje s daleko promyšlenějším konceptem "věčného návratu" - Friedrich Nietzsche by ze Satanského tanga měl radost. Snad ji mělo i všech 192 diváků, kteří projekci v Hradišti vydrželi až do konce.