Pohádek bylo dost, Váňa si říká o román

Přežil klinickou smrt, zlámal si snad každou kost v těle a mnohokrát vyjížděl na koni do předem prohraných bitev, které vzápětí slavně vyhrával. Bezmála osmapadesátiletý Josef Váňa v mnohém zosobňuje atributy, které v minulosti hrdě nesli velcí válečníci. Hrdinové, jejichž kousky společnost sledovala se zatajeným dechem a nelíčeným obdivem, i když na její bezprostřední život a fungování často neměli žádný přímý vliv.

A tak lze považovat za téměř jisté, že v neděli bude velká část českého národa sedět u televizních obrazovek a sledovat, zda Josef Váňa vyhraje Velkou pardubickou posedmé.

Jestliže James Watson popsal publikum a lidi obecně jako "storytelling animals" s přirozenou potřebou vyprávět a poslouchat příběhy, je skoro s podivem, že o Josefu Váňovi vyšly rozsáhlejší knižní publikace až letos.

Jako první se objevilo na trhu dílko Petra Čermáka nazvané Váňa – Král koňáků, jehož přínos spočívá snad jen v doložení skutečnosti, že značka Josef Váňa mezitím dosáhla nejvyššího možného stupně věhlasu. Tedy toho, od něhož začíná být objektem pro zlatokopecké snahy, kroužící obvykle kolem jmen slavných fotbalistů a hokejistů.

Druhý pokus o postižení fenoménu Váňa je výrazně serióznější a pochází z pera dlouholetého redaktora Reflexu Pavla Kováře. Ten přepracoval a aktualizoval svůj dřívější text do autorizovaného žokejova životopisu Život v sedle.

Kovářova práce mimoděk otevírá zajímavé téma, jaké konotace si s novodobými hrdiny váňovského typu spojujeme. Existují v současném světě non-fiction ještě epické příběhy a mají ještě vůbec smysl?

Mýty a realita

Proč to nepřiznat, Váňův příběh je přímo modelovým příkladem, proč poptávka po této látce ještě dlouho nebude slábnout. Příběh muže, který léta působil jako člen horské služby v Jeseníkách a všestranný sportovec, než začal coby zralý třicátník sbírat úspěchy v sedle a postupně si podmaňovat dostihový sport až do veteránského věku, má totiž v sobě něco fascinujícího.

Nezdolná vůle po úspěchu a tvrdost k sobě i okolí působí v současném exaktním světě inspirujícím dojmem. Městskému člověku 21. století imponuje právě proto, že svou podstatou přerůstá sportovní oblast, která už tak nahrazuje někdejší svět epických hrdinů a přirozených modelových vzorů.

Váňův životopisec se pouští i po této lince, i když v něčem se nebojí bořit zažité představy laického publika. Třeba o tom, že Váňův nejúspěšnější překážkář Železník, s nímž vyhrál čtyřikrát Velkou pardubickou, zákonitě musel být jeho osudovým koněm. Blbost, oponuje samotný Josef Váňa svým nezaměnitelným stylem.

Železník byl podle něj koňský aristokrat a osobnost, ale také náladový prevít a primadona. Hlubší vzájemné pouto mezi nimi nikdy nebylo a jejich vítězství byla výsledkem čistě pragmatického, profesionálního vztahu dvou osobností. Tedy principu, na němž dnes a denně funguje většina zavedených projektů, jen milovníci pohádek to neradi slyší.

Mezi hagiografií a denunciací

Do jaké míry je váňovská látka a její zpracování unikátní a v čem naopak naplňuje mantinely žánru, nejlépe vynikne při letmém pohledu na biografickou produkci v českých a anglosaských zemích.

Zřetelných rozdílů je několik, první je v samotné kvalitě psaní. Až na několik výjimek, jakou je třeba Pavel Kosatík nebo někteří historici mapující většinou významné postavy dávné minulosti, se portréty známých osobností vyznačují jistou stylistickou nevyrovnaností či plytkostí.

Druhý rozdíl spočívá v hloubce bádání. Nejlepší biografie anglosaské provenience nejsou zdaleka jen převyprávěním toho, co autorovi napovídá objekt jeho zájmu, nýbrž pracují, často velice objevně, i s dalšími zdroji. To je mimochodem případ i veskrze pozitivního, až heroického životopisu legendárního britského žokeje Lestera Piggota v podání Dicka Francise, přeloženého do češtiny už před dvaceti lety.

Lester Piggot, britský protějšek Josefa Váni z pohledu sportovní dlouhověkosti i rozsáhlé popularity napříč všemi diváckými generacemi, není ve Francisových očích jen skvělý jezdec, ale taky trochu podrazák, egoista a škudlil.

Dick Francis a další anglosaští životopisci při veškerém obdivu k objektu svého studia udržují určitý odstup, který působí jednak osvěživě, jednak jejich vyprávění dodává na věrohodnosti, neboť nikdo není zcela dokonalý.

To v českém prostředí odstup chybí, jako by se uznávaly jen dvě roviny, buď hagiografie – zejména v případě sportovců nebo i vlasteneckých portrétů z pera Zdeňka Mahlera –, či denunciace. Nic mezi tím neexistuje.

Bohužel obě tyto extrémní polohy se navíc často nesou ve stylu, který podezření z neobjektivnosti jen posiluje a jenž čtenáře posléze dovede ke stejně extrémním závěrům: buď je text psaný na objednávku, anebo je produktem autorovy závisti.

Patos češtině nesluší

Mnohé potíže vyplývají ze samotné podstaty českého prostředí. Když před devíti lety vyšla ve Spojených státech kniha Laury Hillenbrandové o slavném dostihovém koni z konce třicátých let Seabiscuitovi, mohla si autorka dovolit otevřít své vyprávění pasáží: "V roce 1938, na konci dekády hospodářského a politického úpadku, neovládali titulky amerického tisku Franklin Delano Roosevelt, Hitler nebo Mussolini, ba dokonce ani papež Pius XI., Howard Hughes nebo Clark Gable. Nejvíce novinářských textů se dokonce netočilo vůbec kolem člověka, nýbrž kolem malého křivonohého koně jménem Seabiscuit."

To jsou první věty knihy, která se během několika týdnů stala celoamerickým bestsellerem a podle níž byl následně natočen úspěšný celovečerní film. Čeština však na rozdíl od angličtiny, zejména té americké, velmi špatně snáší patos.

Český čtenář nešetří vůči patetickým projevům podezíravostí minimálně od počátku dvacátého století – bližší mu je švejkovská ironie – a po zkušenostech z posledních padesáti let jí propadl ještě více. A tak by tuzemský následovník Laury Hillenbrandové asi musel zvolit zcela jiný tón. Je to vlastně paradox. České mentalitě sice více než hrdinské eposy vyhovují příběhy outsiderů, jako byl právě Seabiscuit, ovšem podané "počesku".

Příběh Josefa Váni je kdesi na rozcestí. Obsahuje prvky hrdinského eposu kombinované s tolik vzývaným outsiderstvím. Ač jeho cesta k dostihovým koním a Velké pardubické byla jakákoliv jiná, jen ne přímočará a nejpopulárnější žokej při ní mnohokrát riskoval zdraví i život, nakonec stanul díky svým schopnostem a houževnatosti na vrcholu stejně jako Seabiscuit.

Kdo jeho osudy sleduje déle, tuší, že život Josefa Váni skrývá potenciál na velký román ve stylu Raymonda Chandlera. Ale na ten si, na rozdíl od hagiografií, ještě budeme muset počkat.