Děti si smrt samy vysvětlí, říká autorka pohádkového hororu

Animátorka Kristina Dufková do svého filmu něžný horor Usnula jsem obsadila svou malou dceru a tvrdí, že je chyba, když dospělí děti od poznání smrti izolují. Krátkometrážní snímek můžete vidět na Anifestu, který v úterý začne v Teplicích. Na programu bude rovněž Fimfárum do třetice všeho dobrého, do nějž Kristina Dufková přispěla úvodní pohádkou.

HN: Váš film Usnula jsem pojednává o smrti, a přitom je pro děti. Jak jste došla k tak málo obvyklému tématu?

Když jsem ten námět, původně z Mexika, dostala do ruky, líbilo se mi, že funguje jako klasická pohádka, včetně dobrého konce. Je vystavěn na mexické pověře, že kdo usne na hrobě, ten se probudí v říši zemřelých. Téma smrti mě neodradilo. Líbí se mi totiž filmy, kde se objevuje docela přirozeně, protože si myslím, že konec k životu patří a má se o něm mluvit. Je chyba, že děti od toho poznání izolujeme. Chtěla jsem ukázat, že smrt pochopí docela snadno a lépe se s ní srovnají, než když jsou od ní izolovány.

HN: Však dětští psychologové říkají: Berte děti na pohřby.

Pamatuju si, jak měl pohřeb můj nevlastní dědeček a my se sestrou jsme musely zůstat na chalupě s naším druhým dědečkem. Bylo mi už asi dvanáct, ale nevzali mě, měla jsem se postarat o mladší sestru. Jenže pro mě to byl problém, protože jsem se s tím mrtvým dědečkem nemohla rozloučit. A tak jsem si na zahradě dělala vlastní rituály, abych mu dala sbohem. Děti si smrt samy vysvětlí podle toho, na co jsou věkově vyzrálé.

HN: Nevadí vám, že se o tom filmu mluví jako o hororu?

My jsme ho s nadsázkou označili za „horor pro děti“. Pro mě je to ale pohádka.

HN: Kdo byl ten Mexičan, který je autorem námětu?

Tenkrát mě oslovil spolužák Pavel Berčík, pozdější producent filmu Usnula jsem, který se právě vrátil ze stáže v Mexiku. Přivezl pár námětů na filmy, které napsal Mexičan Jorge Estrada, autor scénářů pro tamější televizi. V Mexiku mají naši animaci moc rádi. A Jorge mu říkal, že by ho těšilo, kdyby se něco z toho natočilo v Čechách. Vybrala jsem si pohádku o hřbitově. Mexické pojetí smrti se mi líbilo. Jorgeho, autora námětu, jsem bohužel do dnešního dne neviděla ani Mexiko jsem ještě nenavštívila, ale spolupracovali jsme spolu a ještě s Tomášem Holečkem na psaní několika verzí scénáře přes e-maily, skype, španělštinu, angličtinu a češtinu.

HN: Z filmu nakonec vznikla i knížka. Proč?

Je to krátkometrážní, dvacetiminutový film, což je délka, která se nedá nijak využít. Na předfi lm je to moc dlouhé, a tehdy zrovna nebyl žádný další podobně dlouhý film, se kterým by se film Usnula jsem dal v kinech spojit. Takže byl k vidění jen na festivalech. Což mi bylo líto, protože je přece určen dětem. Tak jsme pak přišli s nápadem, že by z něj mohla být knížka, a Albatros ji vydal. Navrhla jsem i pexeso a stolní hru, ale na realizaci nebyly peníze. Tak jsme alespoň udělali webové stránky, kde je taková úplně jednoduchá interaktivní mapa hřbitova.

HN: Chodila jste jako holka na hřbitovy?

To jo, s rodiči. A když jsem se chystala na svůj film, obcházela jsem nejrůznější hřbitovy a studovala je. Kamarádi mi je fotili. Věděla jsem totiž, že mexický hřbitov v mé pohádce být nemůže, protože by svými tyrkysově vykachličkovanými hroby na naše diváky ani nemusel působit jako hřbitov.

HN: Ve filmu Usnula jsem mluvila vaše dcera Berta hlavní postavu, malou Miroslavu, která mimoděk usne na hrobě. A hrál tam i její táta, herec a zpěvák Jiří Macháček. Co jste si z toho odnesla za zkušenost?

Moje zkušenost je taková, že pokud budu mít ve večerníčku nějakou dětskou postavu, bude pro mě nejsnazší, aby ji hrály moje děti. Když splní dané požadavky, a samozřejmě pokud budou chtít, je to pro mě s nimi nejjednodušší.

Podívejte se na trailer k filmu Usnula jsem zde: 

Celý rozhovor s Kristinou Dufkovou čtěte v magazínu HN - Víkend.