Kam nás vezou sanitky, Hubačova i ty, co houkají

Smrtí scenáristy Jiřího Hubače, s nímž se včera rozloučila rodina i "jeho" herci, odešel vypravěč mýtů, na které se soustředila předlistopadová, nepluralitní československá společnost. Ta sedávala kolem ohně - "hořící" televize - a kolektivně naslouchala příběhům z Kavčích hor. Jiří Hubač k nim přispěl řadou televizních inscenací i seriálů jako Sanitka či Dobrá voda. Ve fabrikách a kancelářích socialistických podniků se ty příběhy pak probíraly v pauzách na oběd, večer se k nim vraceli štamgasti v hospodách. Lidé - odhlédněme od tehdejšího ideologického diktátu - měli společné téma, které je paradoxně sjednocovalo. A sjednocující téma dnešní společnost postrádá. Někdejší diktatura, jejíž dva televizní kanály si nekonkurovaly, tak skrze obrazovku šířila vyžadované modely chování. Převažovalo v nich dobro vítězící nad zlem a určení "absolutní" pravdy. Jenže étos byl pokřivený, dobro zaměňováno zlem. Někteří z tehdejších vypravěčů, třeba autoři Majorů Zemanů, Mužů na radnici či Gottwaldů, mu propůjčili své svědomí, jiní se situaci snažili ustát se ctí. Tady hledejme důvod, proč se na Jiřího Hubače bude vzpomínat s respektem, i když doba mýtů skončila - cožpak lze hledat "vyšší princip" v té záplavě sitcomů? Česká společnost je čím dál víc v souladu s titulem proslulé knihy mediálního teoretika Neila Postmana Ubavit se k smrti. A to snad dokonce i v sanitce, která mnohé z nás jednou poveze na cestu poslední.