V našem teritoriu nepoznamenaném soužitím mnoha etnik, na rozdíl od USA, začal pojem „interkulturní komunikace“ zapouštět kořeny zejména zpočátku skrz média než se s ním začalo operovat v odborných kruzích a projektech. Pod vlivem médií - tisku, rozhlasu, televize, telekomunikace, internetu a globalizace společnosti, zintenzívněním hospodářských i diplomatických styků světů Západu a Východu, válečných konfliktů na evropské a asijské půdě, se od počátku devadesátých let 20. století uvolnily integrační procesy směřující k celosvětové megakultuře. Do pohybu se daly procesy decentralizace a separace jednotlivých kultur. Ve sdělovacích prostředcích se začala stále více akcentovat idea vzájemného poznávání a dorozumění se na úrovni odlišných etnik a národů, nebývale se zvýšila frekvence užití slov „interkulturní“, „multikulturní“ a „celosvětový“. Internet společně s globalizací se stal klíčovým médiem a symbolem globální integrace. Mnoho odborníků z celého světa začalo diskutovat nové otázky spojené ve vztahu s potřebou hledání politických a kulturních identit.

Výzkumné pole „interkulturní komunikace“ terminologicky a odborně zakotvené v oblasti výchovy, oborových výzkumů se začalo rozvíjet ve Spojených státech amerických až ve druhé polovině dvacátého století po vydání knihy The Silent Language v roce 1959 amerického antropologa Edwarda T. Halla. Kurzy „interkulturní komunikace“ začaly být brzy přednášeny na University of Pittsburgh, University of Minnesota a Portland State University v Oregonu. Pole výzkumu „interkulturní komunikace“ se vyvinulo jako reakce na specifické potřeby v USA, kde se pluralismus stal naléhavou politickou otázkou a došlo k rapidnímu nárůstu přílivu lidí do zahraničí za prací, studiem a azylem. Novodobý výzkum v USA se stal odrazem skutečnosti stále nebezpečnějších vztahů mezi příslušníky různých etnik.

Spojené státy americké jsou přirozeně multikulturní od svých počátků, ale doposud zde byly kulturní rozdíly uvnitř země spojovány s nerovností. Prolínání kulturních vlivů je samozřejmě zjevné od počátků lidstva, ale v americké společnosti vyvstala zejména v devadesátých letech jakási vnitřní nutnost nahlížet na jednotlivé příslušníky kultur jednotlivě, z pohledu jejich identity a vnímat jejich odlišnosti především jako zdroj vlastního obohacení. V USA během devadesátých let začaly vznikat projekty vycházející z idejí kulturního pluralismu a respektující kulturní odlišnosti jednotlivců. Na univerzitách se studium jednotlivých kultur přestalo vyvíjet izolovaně, ale v rámci komparativního kontextu ve vztahu k ostatním kulturám. Nejsou to ale jen Spojené státy americké, které tak naléhavě řeší složité otázky vize „sjednotit různorodé“, přirozeně je nastolila také Evropská unie. Příslušníci EU za slogan devadesátých let označili „multikulturalismus“.

Jednou z prvních knih z počátku devadesátých let v USA, která se zabývá novodobým prolínáním vlivů světa Východu a Západu v oblasti umění je antologie Interkulturalismus a performance, která vyšla v New Yorku roku 1991. Sborník příspěvků zahraničních odborníků sestavili Američané indického původu Bonnie Marranca a Gautam Dasgupta. Kniha staví do centra pozornosti společenskou osu Západ a Východ. Americká teatroložka Bonnie Marranca v ní reflektuje nastávající situaci novodobého prolínání kultur slovy: „Nikdy dříve tolik lidí po celém světě veřejně neargumentovalo změnou, nehádali se tolik mezi sebou a neměnili svou víru v nacionalismus, internacionalismus, etnicitu a kulturu. Asi je nyní na čase mluvit otevřeně o interkulturalismu vedle objevů v literatuře, filozofii, vizuálních uměních, dějinách, zeměpisu, architektuře.“ Podle Američana Martina Heislera z Fulbrightovy nadace a katedry politologie na University of Maryland, je současná doba charakteristická vzájemným působením globalizmu a lokalizmu a transnacionální migrace: „Migrace rovněž rozděluje modernu od postmoderny v sociálních, politických, ekonomických a mezinárodních vztazích.“