Sen o ideálním vedení banky
Jedna z výhod, které mi poskytuje nynější akademické postavení, je v tom, že mohu uvažovat zcela nezávisle. Jsem oproštěn od obav, co by takové úvahy mohly způsobit. Rozdíl mezi větami vyřčenými ústy politika a akademika znám, vím o něm opravdu své.
Na oplátku ovšem nemohu počítat, že na má slova někdo dá. Také o tom dost vím - svého času jsem akademiky moc neposlouchal (a s odstupem času mohu říci, že jsem dělal dobře). Řeči bez odpovědnosti jsou vskutku jen řečmi.
Mohu si tedy dovolit úvahu, jaký typ ekonoma by byl ideální do vedení naší centrální banky - a volbu jakého typu lze reálně očekávat.
Poklad na stříbrném tácu
Ideální ekonom by se měl snažit do jednání a počínání bankovní rady vnést ducha jasné proevropské orientace. Tento člověk by měl mít už dávno před svým jmenováním jasno v tom, že je ve strategickém, vpravdě životním zájmu České republiky, aby její občané i podniky byli součástí velkého evropského trhu, a mohli si tak své plány dělat v evropských rozměrech.
Pojivem takového velkého trhu jsou společná a dlouhou evolucí vyšlechtěná pravidla upravující hospodářský život na svobodném trhu. Ta mají kořeny v dobách dávno a dávno před prvními myšlenkami na Evropskou unii. Jsou tím absolutně nejcennějším, co se nám přístupem k evropskému trhu zdarma a na stříbrném tácu nabízí. Veškerá naše zkušenost z doby transformace ukazuje, že vlastními silami bychom se k tomuto pokladu nikdy nedopracovali.
Univerzálním prostředkem k tomu, aby si každý občan a každý podnik mohl na tomto trhu dělat své plány a mít co největší naději na jejich zdar, jsou společné peníze - euro. Náš ekonom by proto měl veškerou svou intelektuální a pracovní kapacitu nasměrovat k tomu, aby přechod na euro byl co nejhladší, aby nebyl oddalován a aby maastrichtská měnová kritéria byla nezpochybnitelně splněna.
Nic pro rádoby Greenspana
Bude k tomu potřebovat hodně bojovného a nebojácného ducha, protože se musí utkat s euroskeptiky a nacionalisty, kteří budou ronit velmi odborné slzy nad ztrátou suverenity české měnové politiky. V tomto pláči budou nacházet spojence mezi socialisty všech stran, pro něž je každé reálné přizpůsobení nepřijatelně obtížné.
Budou to slzy nad ztrátou možnosti manipulovat s měnovým kursem, a tak házet horký brambor nezaměstnanosti přes národní plot na dvůr sousedům. Odolnost našeho ideálního ekonoma projde zatěžkávací zkouškou ve dvouletém období před přijetím eura, kdy bude muset být měnový kurs stabilní.
Je však asi pravda, že od tíhy jeho odpovědnosti mu uleví vládní a parlamentní finančníci, jimž se sotva podaří v dohledné době zkrotit nenasytné veřejné finance. Takovou úlevu by však neměl přijímat s povděkem, že ostudu za nepřijetí České republiky do elitního klubu nebude sklízet ČNB.
Měl by mít sílu přijmout fakt, že stěhování měnové politiky z Prahy do Frankfurtu sice nemusí vyhovovat jeho osobní prestiži, že však tvorba měnové politiky není koníčkem, jehož pěstování má mít přednost před zájmy spoluobčanů.
Na Českou národní banku přešla od letošního dubna s nikým nesdílená odpovědnost za dozor nad finančním trhem a ta jí zůstane i po stěhování do Frankfurtu. Je to jistě oblast, která není tak lesklá a nedává příležitost tvářit se záhadně jako Alan Greenspan a bavit se tím, jak se analytici snaží vyčíst z podrbání se za uchem zamýšlené změny úrokových sazeb.
Systematické zanedbávání dozoru nad finančním trhem včetně dozoru nad bankami však už přineslo dost hořkého ovoce na to, aby náš ideální ekonom jako nováček bankovní rady nemohl spatřit hozenou rukavici právě zde a nepokusil se ji zvednout.
Je však třeba se obávat, že nový člen bankovní rady bude ve skutečnosti vybírán podle jeho ochoty přidat se k chóru euroskeptiků.
Autor, bývalý ministr pro privatizaci a člen prezídia Komise pro cenné papíry, přednáší na VŠE
