Do eurozóny? Nač ten spěch?
Evropská komise nedávno vyplísnila země střední a východní Evropy, že zanedbávají přípravu na eurozónu.
Je to součást dlouhodobé snahy nasměrovat region do měnové unie, jejíž přínosy dosud nejsou prokázané a která může být docela dobře pro většinu postkomunistických zemí nepřiměřená, alespoň v jejich současném stádiu vývoje.
Shoda na euru se už drolí
Pro nováčky v EU byl letošek "rokem zklamání" a plísnění z Bruselu jako by ho završilo. Ale je třeba rozlišovat. Existují důvody k hlubokému zneklidnění ze vzestupu populistů a šovinistů v Polsku a na Slovensku i bizarních událostí v Maďarsku. Je též pravda, že od vstupu do EU region polevil v reformách či od nich ustupuje.
Pokud jde o euro, Slovinsko ho přijme napřesrok. Žádný další z nováčků, pro něž je vstup do eurozóny závazný, nyní požadovaná kritéria neplní. A narůstají pochyby, zda toho bude vůbec některý schopen do konce dekády.
Nebylo by však rozumné chápat pokrok na cestě do eurozóny jako nějaké měřítko ekonomického výkonu. Zpochybňovat přijetí eura po dlouhá léta znamenalo jít proti konsensuálnímu mínění v celém regionu. Jeho jednota se začíná drolit teprve teď. I když se tak děje především kvůli populistické rétorice o ohrožení národní suverenity, existují i vážné námitky, o nichž je přinejmenším nutno debatovat.
Tři argumenty proti
Za prvé, dosud se neprokázal žádný zřetelný přínos eura pro dvanáct zemí, jež ho dnes používají. Několik zemí eurozóny - Německo, Itálie, Nizozemsko, Belgie, Rakousko, Irsko a Portugalsko - vykazuje buď nižší ekonomický růst než před přijetím eura, nebo neprokázalo žádné zlepšení. Během sedmi let existence eura měla Británie, držící se dál libry, vyšší růst než eurozóna a ve zbylých dvou se jí víceméně vyrovnala.
Dále: jak v červnu upozornilo Středisko pro výzkum ekonomické politiky (CEPR), tolik vychvalovaný přínos pro obchodníky ze snížených transakčních nákladů se nadsazuje. CEPR uvádí, že vývozy do eurozóny ze tří zemí Evropské unie, které nepoužívají euro (Británie, Švédsko, Dánsko), vzrostl o sedm procent ve srovnání s devíti procenty u zemí eurozóny. To lze sotva považovat za nějak dramatický rozdíl.
A pak je tu otázka, zda relativně chudé tranzitivní ekonomiky mají s přijetím eura spěchat, nebo spíš počkat, dokud se k eurozóně těsněji nepřiblíží. Některé země, třeba Estonsko nebo Slovensko, vykazují dvouciferný růst (nebo se mu blíží), ostatní doufají, že ho brzy dosáhnou také.
Evropská centrální banka těžko přizpůsobí sazby Slovensku nebo Estonsku; zkoumá celkový vývoj, určovaný hlavně zeměmi jako Německo, Francie a Itálie, kde růst poklimbává mezi jedním a dvěma procenty. Pro střední Evropu by to mohlo mít inflační důsledky.
Předložte lepší argumenty
Je samozřejmě fakt, že idea "nezávislé" měnové politiky se čím dál méně hodí do světa globalizovaných trhů. Středoevropské ekonomiky jsou už teď - každá v jiné míře - pod velkým vlivem Evropské centrální banky. Ale pořád mají jistý prostor pro manévrování a dává smysl, aby přinejmenším po nějaký čas měly možnost "vyladit" vývoj ekonomiky podle svých potřeb.
Pro plnění maastrichtských kritérií existuje silný argument v tom, že některá z nich (nízká míra zadlužení, nízká a stabilní inflace) jsou dobrá sama o sobě. Ale přijetí eura se až příliš často bralo jako hotová věc, bez nutnosti argumentace. Až bude Evropská komise příště kázat o plnění kritérií, možná by mohla přidat i nějaká tvrdá přesvědčivá data, že je s přijetím měny nutno spěchat.
Autor pracoval jako šéf kanceláře agentury Reuters na Slovensku, nyní je výzkumníkem U. S. German Marshall Fund v Bratislavě (c) The New York Times Syndicate 2006
