V minulých dnech několik předních politiků obvinilo Ústavní soud z političnosti ve věci posouzení slučitelnosti Lisabonské smlouvy. Kdo se však o ústavní soudnictví jen trošku zajímá, dobře ví, že blízkost politice je celosvětovým, obecným jevem vyplývajícím z přirozenosti abstraktního řízení a priori, tedy ještě před vstoupením diskutované právní normy v platnost. Ústavní soud v něm v podstatě vystupuje jako jeden z orgánů legislativního procesu a stěžovatelé mu často pokládají otázky, které budí odlišné reakce napříč politickým spektrem. Od Ústavního soudu pak pokrytecky vyžadují, aby se k politické otázce vyslovil apoliticky, na základě ryze ústavněprávní úvahy. Ústavní soud se tak nalézá v nezáviděníhodné situaci. O to víc, že některá ústavní pravidla jsou ústavodárcem často velmi obecně, nepřesně či nedostatečně zformulována. Jiná jsou sociálně-ekonomického charakteru. Je pak na moudré úvaze ústavních soudců, aby rozhodli o jejich významu a přiklonili se k interpretaci jedněch či druhých. Ti, kteří „prohrají“, se pak často uchylují k osočování Ústavního soudu z politického rozhodnutí. Objektivně konstatovatelná političnost ústavního soudnictví však nijak neimplikuje jeho podjatost. Je naopak důsledkem stále častějšího zatahování ústavních soudů do legislativních procesů našimi politiky. Zástupci lidu, kteří Ústavní soud využívají jako politickou zbraň, by se měli dokázat smířit s tím, že tato zbraň může být dvojsečná. Účelné a laciné obviňování Ústavního soudu z politizace, které s kritikou nemá nic společného, neprávem diskredituje tuto vysokou ústavní instituci Republiky v očích občanů a nepřispívá k vytváření dobrého občansko-politického ovzduší v českém právním státě.

Euroskeptici by se měli mít po prvním nálezu Ústavního soudu na pozoru i pro případ, kdyby se čistě náhodou jejich tvrzení, že Ústavní soud je proevropsky orientovaný, mělo potvrdit jako pravdivé. Při nové příležitosti vyslovit se v této otázce by se totiž Ústavní soud mohl bezprecedentně rozhodnout využít svého práva přerušit řízení a dotázat se svého lucemburského protějšku formou předsudeční otázky na význam závazku členských států loajálně se podílet na realizaci neustále užší unie (preambule Smluv EU a ES v kombinaci s čl. 10 ES). Suverenisté a euroskeptici by se evropského výkladu tohoto ujednání měli právem bát. Vzhledem k pokročilosti ratifikačního procesu a v situaci, kdy se životaschopnost a funkčnost dramaticky rozšířené EU ocitá bez reformy současné smluvní architektury v ohrožení, lze tvrdit, že další obstrukce parlamentu či prezidenta republiky uvádějí Českou republiku v riziko neplnění tohoto svého smluvního závazku. K plnění mezinárodních smluv se přitom ČR v čl. 1 své Ústavy jednoznačně zavazuje.

Hrad a podhradí by raději měly přestat plýtvat síly vytrubováním do českých zemí poplašných a klamavých zpráv o zániku ČR jako svrchovaného státu a smířit se se závěrem našich Patnácti Moudrých.

Josef Nejedlý

Autor vystudoval Evropské ekonomické právo na Sciences Po Paris a Univerzitě Roberta Schumanna ve Štrasburku