Auta na vzduch už v roce 2008

Plán rozjet výrobu vzduchových automobilů v Indii prolétl nedávno všemi médii. Často byl přitom označován za revoluční nápad, který uleví životnímu prostředí a sníží spotřebu benzinu.

Pohon na stlačený vzduch není nic nového pod sluncem, přesto se dodnes nijak nerozšířil. Už v 19. století se objevily pokusy vybavit tímto zdrojem síly ponorky; podmořský člun Plongeur z roku 1863 mimo jiné inspiroval Julesa Verna k napsání slavného románu 20 000 mil pod mořem. Mnohem většího rozšíření doznal vzduchový pohon torpéd, ale i ten později nahradily účinnější motory. Dnes už se s tímto pohonem používají jen důlní lokomotivy. Osvědčily se především díky tomu, že při jejich provozu nehrozí takové nebezpečí exploze důlních plynů jako u elektrických nebo spalovacích motorů.

Ani myšlenka automobilu se vzduchovým motorem nevznikla až teď. Na počátku 90. let minulého století propagoval tyto vozy francouzský inženýr Guy Négre. Jeho jméno stojí i za posledním indickým projektem.

Automobil firmy Tata Motors má zatím prostý název Air Car a je určen především pro městský provoz. Stlačený vzduch si nese ve velkých nádržích z kompozitních materiálů. Na jednu náplň ujede zhruba 200 kilometrů, maximální rychlost je asi 110 km/h. Pokud by se nepodařilo prosadit zavedení vysokotlakých plnicích stojanů na pumpách, mohou být vozy vybaveny malými elektrickými nebo benzinovými kompresory, které jim umožní "tankovat" kdekoliv. Tata Motors předpokládá, že vyrobí nejméně 6000 kusů pro indické zákazníky, netají se ale ani s plány expandovat na zahraniční trhy.

Motor na stlačený vzduch je absolutně čistý, jednoduchý a levný, přesto se Négremu nedaří prorazit. Sliboval masovou produkci těchto automobilů už roku 2001 ve Francii, později v Jihoafrické republice i jinde, nikdy však k realizaci nedošlo. Zatím největším úspěchem bylo představení prototypu roku 2002.

Ve skutečnosti totiž přináší využití stlačeného vzduchu v automobilu stejné problémy jako využití elektřiny. Zásoba energie je malá, naopak zásobník rozměrný a těžký. Především však tento princip pohonu neřeší problém ochrany prostředí a nedostatku fosilních paliv, jen ho přesouvá jinam: i vzduch se musí stlačit pomocí spalovacích motorů nebo jiných klasických zdrojů síly. Tím se navíc zhoršuje energetická účinnost, takže "ekologický automobil" vlastně spotřebu běžných paliv spíše zvyšuje.

Vůz na stlačený vzduch má nevýhody i oproti elektromobilu. Akumulátory a palivové články prodělaly v posledních letech slibný vývoj a je naděje, že jednou se opravdu stanou poměrně lehkým zdrojem energie pro dopravní prostředky. Naproti tomu možnosti dál vylepšovat vzduchový pohon jsou už z principu omezeny. V určitém objemu vzduchu pod určitým tlakem je nashromážděno konečné množství energie, které už nejde dál zvyšovat. Nádrž Air Car má úctyhodný objem 300 litrů (tedy tolik co zavazadlový prostor vozu nižší střední třídy) a tlak 300 barů. Ne náhodou měl projekt, který Guy Négre představil v 90. letech, prakticky stejné parametry, jako současný vůz Tata Motors.

Přesto by bylo chybou myšlenku zatratit. Lze si například představit městská malolitrážní auta, jejichž nádrže plní stlačeným vzduchem zdroje alternativní energie v době, kdy pro jejich produkci není jiné využití. Ideu proto rozvíjejí i další skupiny (například Eol Car), byť s menší publicitou a bez okázalých plánů na brzkou sériovou výrobu. Někteří komentátoři proto Négreho podezírají z klamání investorů. Pravda se ukáže příští rok, kdy chce Tata Motors uvést na indický trh první sériové kusy.

Pohled na palubní desku vzduchového vozu, jehož sériovou výrobu chystá od příštího roku indická automobilka Tata Motors.

Automobil na stlačený vzduch Air Car v provedení taxi.