V sobotu ráno si paní Milena vyndá z peněženky všechno kromě pětisetkorunové bankovky a v duchu se připraví na krásně strávený den. Jede do pražského obchodního centra na Černém Mostě. A tam vezme jedno podlaží po druhém. "Procházím se, vzpomínám, jak ještě před patnácti lety byly obchody šedivé a kdeco se muselo shánět pod pultem, a raduju se, co je teď všude zboží," svěřuje se paní Milena. "Všechno si prohlídnu, vezmu do ruky, vyzkouším, nespěchám, těším se ze světla kolem, z lidí, dám si tam oběd a za zbytek té pětistovky si něco koupím. Víc peněz si s sebou vzít nesmím, a hlavně žádnou kartu. Utratila bych všechno, co mám."
Odpoledne nastoupí do metra a vrací se domů. "Cestou myslím na to, jak příjemně jsem strávila den," libuje si paní Milena a myslí to smrtelně vážně. Svůj rituál opakuje sobotu co sobotu. Šťastná to žena.
Zdaleka ne každý má své nakupovací mánie takhle pod kontrolou. Podle údajů psychologů a psychiatrů přibývá lidí, kterým bezhlavé nakupování kazí kvalitu každodenního života. Někdy natolik, že sami nebo jejich nejbližší prosí odborníky, aby se je pokusili vyléčit. Z čeho? Z nakupování. Z hromadění věcí. A nejednou i z dělání dluhů, které mohou zruinovat celou rodinu.
"Často jsou nakoupené věci povšechně nepotřebné, zbytečné, málokdy použitelné. Představte si, že někdo nakoupí dvě stovky zubních past nebo osmdesát kilogramů mouky, aniž by měl v plánu něco s tím dělat." Psychiatr Oto Markovič z Centra pro psychiatrii v Hostivicích u Prahy vysvětluje, že nutkavé nakupování patří mezi obsedantně-kompulzívní poruchy, které se vyznačují neustále se vracejícími vtíravými myšlenkami na nakupování nových věcí, případně myšlenkami, že pokud člověk danou věc nekoupí, stane se nějaká katastrofa. Takový člověk podle něj nakupuje jen proto, aby zmírnil své napětí.
To jsou nejvypjatější případy, které končívají až v psychiatrově ordinaci. Přibývá ale i lidí, kteří neúnosně hromadí předměty a věci je začínají zavalovat a vymykat se jim z ruky.
"Hromadění věcí je vlastně atavistické jednání," tvrdí primář oddělení pro závislosti v psychiatrické léčebně v Praze-Bohnicích Karel Nešpor. "Už pračlověk shromažďoval kosti, kožešiny a vhodné pazourky, aby měl zásoby na zimu. Je zvláštní, že dnešní problémy s přehnaným nakupováním a hromaděním věcí mají tendenci se zhoršovat v zimě."
Lovci a sběračky
Odborníci tvrdí, že i v přístupu k nakupování se liší muži od žen. Vysvětlují to dělbou práce mezi našimi prapředky. Muž, někdejší lovec, vyhlédnuté věci "skolí", dovleče je nejkratší cestou k pokladně a má při tom zvýšenou tepovou frekvenci jako při lovu. Tím však pro něj akce končí. Zatímco ženy, původně sběračky, nevzrušeně těkají obchodem a vybírají. Jsou ovšem schopné nakoupit toho obrovské množství.
Lidé soudí, že "chorobnými nakupovačkami" bývají častěji ženy. "Tato porucha patří mezi relativně nové, a tak nemáme k dispozici příliš přesné statistické údaje," tvrdí Oto Markovič. "Všeobecně se obsedantně-kompulzívní porucha vyskytuje u žen o něco častěji než u mužů, přibližně v poměru 1,5 ku 1. Protože svými příznaky patří chorobné nakupování mezi tyto poruchy, dá se předpokládat, že s jeho výskytem je to podobné."
Ženy nakupují hlavně hory kosmetiky a oblečení. Když ale přehnaně nakupuje muž, bývá to ve velkém: elektronika, auta, drahé sportovní vybavení, ba i domy. Zkrátka věci, které posilují jeho mužnou image.
"Pokud ty projevy nabudou bizarní podoby, pokud takový člověk v manické fázi poruchy nakoupí dva tisíce francouzských klíčů nebo nadělá dluhy, je načase obrátit se na psychiatra. Pomoci se mu jistě dostane," říká primář Karel Nešpor. "Za hromaděním věcí a přílišným soustředěním na ně ale může být jen pocit nejistoty. To bych a priori nepsychiatrizoval, neznejisťoval bych tyto lidi ještě víc tím, že je poženu do ordinace. Pokud si členové rodiny všimnou, že jeden z nich se začíná příliš upínat na věci, měli by se zamyslet nad systémem hodnot v rodině. Zvážit, jestli zdroje, z nichž ten člověk čerpá jistoty, jsou dost hluboké".
Oto Markovič už se ve své praxi setkal s pacienty, kteří trpěli chorobným nakupováním. "Většinou šlo o ženy, které přivedly rodinu téměř na mizinu. Ale abychom nekřivdili ženám, měl jsem i případ muže, který když už neměl peníze, tak zboží v obchodech kradl," vzpomíná psychiatr.
Bude hůř?
"S nástupem hypermarketů, slev, reklamy a různých poutavých strategií se bude chorobné nakupování a hromadění věcí určitě vyskytovat ve větší míře, než kdybychom neměli za co utrácet," soudí Oto Markovič.
Není divu, že tenhle problém tíží nejvíc Ameriku. Průměrný Američan je po celý život vystavován šílenému tlaku reklamy. "Když budete mít tyhle boty, jste gentleman. Když budete pít tuhle whisku, jste superman. Ale už vám zatají, že si ruinujete játra," zlobí se Karel Nešpor. "Člověk je přesvědčován, že hmotné předměty mu přinesou štěstí. Jenže brzy zjistí, že tyhle boty mu štěstí nepřinesly, a tak zkusí kožich. A hledá dál, a doufá, že konečně najde nějaký magický předmět jako klíč ke štěstí. Takový předmět ale na světě není."
Vábniček přibývá. Kreditní karty s možností "jít do minusu". Teleshopping. Nákupy po internetu. Permanentní aukce na adrese eBay. Auta na leasing. "Výhodné" úvěry, použitelné na kde co. My v postkomunistické Evropě máme proti tomu obzvlášť nízkou imunitu. Nemáme s tím zkrátka dost dlouhou zkušenost. A navíc jsme vyrostli v éře poloprázdných obchodů. Žádný div, že leckdo z nás teď ztrácí hlavu.
V USA má průměrný občan v peněžence devět kreditních karet. Jak rychle se vžily! Jak jsme vlastně žili bez nich? A přitom první kreditní karta spatřila světlo světa teprve v roce 1958, kdy Bank of America vydala první emisi karet obyvatelům kalifornského Fresna. S kartou se výdaje "přešvihnou" snáze než při platbě za hotové. Však také náprava těch, kdo propadli bezhlavému nakupování, začíná tím, že musí odevzdat karty a koupit si notýsek, kam si zapisují každou utracenou částku.
"Americký sen dnes stojí na naději, tvrdé práci - a hoře dluhů," píše se ve zprávě poradenské firmy Free Credit Report. "Jsme národ, který utrácí nad poměry. Jak jsme se dostali až sem?" ptá se profesor Tahira Hira z univerzity v Iowě a hned si odpovídá: "Když jste chorobný hráč, můžete si zakázat jezdit do Las Vegas. Ale když jste chorobný "sekač" dluhů, nemusíte dělat nic, svody přicházejí za vámi, hlavně v ekonomicky těžších dobách. Naše zacházení s penězi je významným výrazem toho, kým jsme uvnitř. Ukazuje, do jaké míry jsme ochotni přijmout realitu, a jak moc chceme být někým, kým nejsme."
I my v českých zemích se už pěkně dlouho definujeme podle toho, co máme. Už v klasické povídce Skleník zavrhly pražské paničky v biedermeieru jistou rodinu, protože nevlastnila prosklenou skříň plnou vystavených cetek. Dokud budeme definovat sami sebe podle toho, co vlastníme, jsme v ohrožení.
Kamarádi prodejci
O tom, jak může skončit přílišná orientace na věci, vypovídá americká poradkyně a terapeutka pro lidi závislé na nakupování Yvonne Kaye. Sama je jednou z nich - vyléčenou. "Nejednou jsem byla v domech, kde se válely neotevřené balíky a krabice s nákupy, které posloužily nutkavé potřebě nakupovat, a pak už nikoho nezajímaly."
Yvonne Kaye ochotně vypráví, jaké to bylo, když v tom sama vězela až po uši. "Milovala jsem katalogy, tak krásně lesklé a barevné. Byla jsem na nich závislá. A ta úžasná služba na telefonu po celých čtyřiadvacet hodin! Když jsem nemohla spát, nesahala jsem po lécích ani po alkoholu, ale zvedla jsem telefon. Popovídala jsem si s tou báječnou osobou v zákaznickém centru, která se hbitě stala mou nejlepší kamarádkou. Popsala mi všechny speciální nabídky, já jsem si je objednala, ať byly jakékoli, a šla jsem spokojeně spát. Teď už jsem mohla. Dostala jsem svoji dávku."
Obyčejní nepořádníci
Co se děje s horami věcí, které lidé v dnešním světě, orientovaném na konzum, natahají do svých příbytků? Něco spotřebují. Něco rozdají nebo prodají pod cenou. Mnohé prostě štosují doma. Tak dlouho, až už se tam nedá žít.
Ve světě už vymysleli, co s tím: Vzniklo tu nové povolání - de-clutterer, něco jako "odvěcovač". Tenhle odborník vás za úplatu zbaví věcí, nad nimiž jste ztratili kontrolu.
"Za všechno může překotný životní styl," soudí jedna z de-cluttererů, Leslie Robinsonová. "Lidé pracují dlouho do večera, přijdou domů vyřízení a nemají chuť ani sílu vyklízet skříně a rovnat šuplíky. Dávají prostě věci na všechny rovné povrchy a do všech skrýší, které v bytě jsou. Když je jim kolem padesáti, mají za sebou většinou víc než dvacet let nepřetržitého hromadění věcí. Ve skříních mají šaty, do kterých by se vešli, jen kdyby shodili patnáct kilo. Na půdě mají sbírku klik od dveří, na kterou nesáhli od sedmé třídy základní školy. V šatně mají stohy starých časopisů, ze kterých si už deset let hodlají udělat výstřižky. A tak podobně." Její úkol zní: Přesvědčit ty lidi, že se musí spousty věcí zbavit. A pokud to nedokážou, udělat to za ně.
De-cluttererka Stacey Larnerdová popisuje, jak postupuje: Vytipuje si "problémové zóny" v domě, například ložnici, šatnu, koupelnu nebo dětský pokoj. Napřed přijde fáze třídění. Stacey vyprázdní všechny úložné prostory a roztřídí všechny věci na "tematické" hromady. Pak přijde čistka. "Všechno, co jste nepoužili v posledních dvou letech, se vyhodí nebo rozdá," zavelí Stacey. To je ošidný moment. Člověk chorobně lpějící na věcech, by ho nerozdýchal. "Někdy bojují," přiznává Stacey. Měla už i případ, kdy manžel podcenil stadium poruchy u manželky, a ta se po jejím zásahu do hory nastřádaných věcí zhroutila. Záměr de-cluttererů je však jednoznačně pozitivní. "Pomáhám lidem vyklízet příbytky, aby byly víc k žití, učím je, jak si zorganizovat životní prostor a zbavit se špatných návyků," prozrazuje Stacey Lernerdová.
Na tohle téma už vyšla řada svépomocných knih. Na různých internetových adresách "kramáři" vypovídají, jak se mučí, když mají něco vyhodit. Jistá Linda z Colorada dlouze popisuje, po jakém vnitřním zápase skončil její zájem "odbordelizovat" celý byt vyhozením tří plastikových lžiček a jedné láhve.
S prosbou, aby jim pomohla zbavit se přebytečných věcí, se lidé občas obracejí i na vynikající českou designérku, žijící v New Yorku, Evu Eisler. Jsou to ti, kdo obdivují její životní styl a vytříbený vkus, který aplikuje při navrhování interiérů. "Chce to se zamyslet nad tím, co je pro nás v životě důležité, co jsou naše priority a co jsou věci, které už dávno neslouží, nebo k nim nemáme osobní vztah. Pouze zabírají místo a my s nimi neustále bojujeme a ztrácíme čas a ohlušujeme smysly," říká Eva Eisler. "K zlepšení životního pocitu je důležité neustálé očišťování. Jak duševní a fyzické, tak i prostorové. Zbavení se nepotřebných předmětů nás osvobozuje. Lidé často ani nedokáží vyhodit nevkusný dárek od osoby, k níž nemají bližší vztah. Pokud k očistě najdou kuráž, jsou rádi a cítí úlevu."
K tomu, abychom se zbavili přebytečných věcí, nás nabádá i dnes tak módní čínské učení feng-šui. Jeho mistři tvrdí, že hromady "krámů" blokují volné proudění energie, a tím zabíjejí naši kreativitu. Můžeme tomu věřit a nemusíme. Hromady věcí nám každopádně mohou blokovat v práci výhled na monitor počítače a doma pohled z očí do očí.
Jak neutonout
Jenže co když je to silnější než já? Kudy ven z pasti, plné předmětů?
Oto Markovič léčí v Hostivicích lidi postižené nutkavým nakupováním metodou kognitivně-behaviorální psychoterapie. Nacvičuje s nimi takové dovednosti, které by jim měly zastavit vtíravé myšlenky a nutkavé úkony, a nakonec pacienty této poruchy zbavit. U těžších případů navíc používá moderní léky. "Není to jako s alkoholismem. Neznamená to, že by vyléčený pacient už nikdy nesměl nakupovat," vysvětluje psychiatr. "Pokud se naučí ovládat nutkání a zbaví se chorobných myšlenek, může chodit na nákupy bez toho, aby své poruše podléhal. Jako přirovnání by se dalo použít například chorobné mytí rukou. Pokud se pacient zbaví této poruchy, neznamená to, že už by si nikdy nesměl umýt ruce. Jenom to nedělá osmdesátkrát denně, ale třeba jen třikrát."
Člověk, který se pomalu vynořuje ze svého zaujetí nákupy, věcmi, případně dluhy, má ve světě ku pomoci ještě svépomocné skupiny: Anonymní nakupovače, Anonymní dlužníky a Anonymní nepořádníky. Ve skupině získá dobrý pocit, že v tom nejede sám. Kdykoli pocítí úzkost, má s kým promluvit o svých pocitech.
Lepší ovšem je, když jsme vůči svodům věcí imunní. O tom, kdo bude imunní, se rozhoduje už v dětství, podle toho, jaký systém hodnot nám naše okolí vštípí, a z čeho nás naučí čerpat jistotu. Jak napsal filozof Erich Fromm, je štěstí, když se včas naučíme, že "být" je důležitější, než "mít".
Naďa Klavisová
Onemocněli jste nakupováním?
Lidé trpící nutkavým nakupováním se nedovedou ovládnout a chronicky utrácejí víc než si mohou dovolit. V Americe, kde je touto poruchou postiženo nejvíc lidí, vypracovali jednoduchý test, který by je měl odhalit.
1. Když mám depresi, jdu obvykle nakupovat.
2. Utrácím spoustu peněz, které nemám, za věci, které nepotřebuji.
3. Když si něco kupuji, jsem jako v rauši, ale krátce nato se hroutím.
4. Mám skříně plné šatů, které jsem neměl/a nikdy na sobě, a vlastním nespočet doplňků, které jsem v životě nepoužil/a.
5. Když nakupuji, připadám si často bezstarostně a ztrácím sebekontrolu.
6. Neříkám přátelům a členům rodiny pravdu o tom, kolik peněz utrácím.
7. I když se trápím kvůli svým dluhům, nakupuji dál.
8. Jsem ze svého nakupování citově vyřízený/á.
9. Po velkém nákupu se cítím dezorientovaný/á a v depresi.
10. Nakupování mi způsobilo problémy v osobních vztazích.
Pokud jste čtyři nebo více otázek zodpověděli kladně, je možné, že máte skutečný problém s chorobným nakupováním.
Zdroj: Shopaholics Anonymous
Přerůstají vám věci přes hlavu?
Některým lidem se s despektem říká "bordeláři", ale to jim může křivdit. Nepořádek a hromadění předmětů je totiž často projevem hlubších příčin, jako je úzkost a deprese. Pokud jim neuspořádané hromadění věcí dělá potíže v rodině, v práci a ve vztazích s lidmi, je třeba něco s tím dělat. Angličtina má pro takové lidi výraz "clutterer". Pět a víc kladných odpovědí na následující otázky naznačí že jste jeden z nich.
1. Vlastníte víc věcí, než kolik dokážete pohodlně používat?
2. Je pro vás těžké zbavit se věcí, dokonce i těch, které jste nepoužili celé roky?
3. Najal/a jste si skladovací prostory na věci, které nepoužíváte?
4. Trávíte čas hledáním věcí, které kvůli horám předmětů nejdou najít?
5. Způsobují vám nahromaděné věci problémy v mezilidských vztazích?
6. Stydíte se pozvat někoho k sobě domů?
7. Pokoušeli jste se "zorganizovat" své hory předmětů, ale bez trvalejšího výsledku?
8. Zmáhá vás pomyšlení na vaše "krámy"?
9. Nechcete se se svým problémem nikomu svěřit, protože se za něj stydíte?
10. Máte pocit, že je to s vámi čím dál horší?
Zdroj: Clutterers Anonymous
Cynthia Warrenová z Glendory v Kalifornii dokázala při akci v oddělení masa a drůbeže v tamějším supermarketu Albertson's v časovém limitu dvou minut nahrabat do vozíku kuřata, stejky a kusy vepřového za 1028.80 dolarů.
SNÍMKY: AP
