Tomáš Sokol: Autorská práva: nový Vítězný únor se nekonal

Bouřlivé reakce sdružení, která se zabývají výběrem peněz za užití autorského díla, naznačují, že se Poslanecké sněmovně povedlo něco, co nemá obdoby od dob Vítězného února. Definitivně totiž schválila novelu autorského zákona.
Podle novely se za provozování rozhlasového a televizního vysílání nepovažuje zejména "zpřístupňování díla pomocí přístrojů technicky způsobilých příjmu rozhlasového a televizního vysílání ubytovaným v rámci poskytování služeb spojených s ubytováním a umožnění obdobného příjmu pomocí společných televizních antén".

Velmi dlouhé disputace

O tom, zda je povinností hoteliéra, který platí poplatek za přijímač, platit i za to, že jeho prostřednictvím může být zpřístupněno či zveřejněno umělecké dílo, se vedly rozsáhlé diskuse. Odpůrci placení namítali, že jedna věc je televizní nebo rozhlasový přijímač v pokoji a druhá jeho užívání hostem. Pokoj nemusí být obsazen a ne každý si pustí rozhlas či televizi.
Přívrženci plateb, kteří se rekrutovali zejména z těch, kdo peníze vybírají (tedy z nich do určité míry i žijí), tvrdili, že nezáleží na tom, jestli je fakticky umělecké dílo zpřístupňováno, stačí toliko přístroj, který k tomu může sloužit. Odpůrci na to namítali, že dívá-li se host na film v televizi, pak jde o jeho soukromou konzumaci, obdobnou tomu, jako kdyby seděl doma, případně v pronajatém bytě. Příznivci plateb odpovídali, že je jedno, co by dělal, kdyby byl někde jinde, že je jedno, zda host vůbec existuje, podstatný je přístroj.

Jako ve starém vtipu

Chvílemi to vypadalo jako ve starém vtipu o sedlákovi, kterého odsoudili za pálení kořalky s poukazem na to, že má destilační přístroj, načež dotyčný se doznal ke znásilnění, neboť i k tomu má přístroj.
Dosah výkladových obtíží ilustruje i stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství k možnému naplnění skutkové podstaty trestného činu porušování autorských práv. Podle tohoto stanoviska není možné za naplnění skutkové podstaty považovat fakt, že v hotelovém pokoji je přístroj, ale je třeba prokázat, v jakém rozsahu byl používán.
Nejasnou situaci řešili výběrčí autorských poplatků po svém. Ochranná sdružení právní diskusi nepřipouštěla, posílala trestní oznámení a vyhrožovala všemožnými dalšími sankcemi. To všechno za situace, kdy i stanovení výše poplatku "z přístroje" bylo výsostně jejich pravomocí.
Novela autorského zákona tedy není jeho změnou v neprospěch autorů, je zpřesněním dikce ustanovení, o jehož výklad byl veden spor. Reakce ochranných autorských sdružení, která vyhrožují ústavními žalobami, případně žalobami na Českou republiku k Evropskému soudu, je již z tohoto úhlu pohledu nepochopitelná.

Nepochopitelné chování

Ještě nepochopitelnější je jejich chování. Zejména vzhledem ke smyslu a způsobu zřízení těchto sdružení.
Autorské sdružení, slovy zákona kolektivní správce, svoji existenci odvozuje od autorského zákona a jeho smyslem a cílem má být výběr odměny za užití díla. K tomu, aby takové sdružení mohlo činnost vykonávat, potřebuje oprávnění Ministerstva kultury, tedy souhlas státu. A tak je kolektivní správce státem pověřený ochránce majetkových práv autorů a práv souvisejících.

Kdo se má soudit se státem

Z hlediska této konstrukce je nepodstatné, zda sdružení má smlouvy s konkrétními autory, tím méně pak, zda je skutečně konkrétními autory pověřeno k této činnosti. Pravomoci neodvíjí od zmocnění daného autory jako nositeli práva, ale od státního povolení.
Právě proto a zcela nezávisle na tom, jaký má kdo názor na uvedenou změnu autorského zákona, je nepochopitelné, že státem pověřené subjekty se hodlají se státem soudit o to, jaké oprávnění jim zákonem svěřuje. Přitom je to stát, tedy moc zákonodárná, kdo rozhoduje o rozsahu autorských práv a je to zase stát, tentokrát jeho exekutiva, kdo jmenuje kolektivního správce.
Nezdá se moc logické, jestliže ten, koho stát pověřil správou majetkových práv, se brání proti státu a chce proti němu vést soudní spor o rozsah svých oprávnění. Trochu to připomíná řidiče tramvaje, který by žaloval dopravní podnik za to, že snížil cenu jízdenky.
Myslím, že nejjednodušším řešením by v takovém případě bylo kolektivnímu správci odejmout jeho oprávnění, například proto, že porušuje povinnosti, které mu byly uloženy. Povinností kolektivního správce totiž je chránit majetková práva autorská tak, jak je stanoví zákon, a ne se handrkovat se státem o to, jak by takový zákon měl vypadat. K tomu by snad mohli být legitimováni jednotliví autoři, pokud jsou s právní úpravou nespokojeni, ale nikoliv státem instalovaný subjekt.

Autor je advokátem

Autoři: Tomáš Sokol