Dekrety a zkáza demokracie

Adam Drda
Na sousloví Benešovy dekrety reaguje česká politická scéna zleva doprava podobně spolehlivým reflexem jako Pavlovův pes: postaví se do pozoru, zasalutuje a vyštěkne slova "nedotknutelné" či "pilíř právního řádu". Je vždy připravena přijmout na parlamentní úrovni příslušnou obrannou deklaraci.
Chvíli se k termínu Benešovy dekrety přidávalo i slovo "vyhaslé", ale s tím se pak zase přestalo, protože těžko může být vyhaslé něco, podle čeho se dodnes soudí. Takzvané Benešovy dekrety jsou zaklínadlo, a zdá se jisté, že úcta, prokazovaná druhému prezidentovi (speciální zákon, nedávné odhalení sochy na Loretánském náměstí za účasti nejvyšších potentátů), vychází spíš z faktu, že dekrety nesou jeho jméno a sudetští Němci je nepřetržitě kritizují, než z jeho zásluh o vznik státu.

Němci, Maďaři, zrádci

Před šedesáti lety, 19. května 1945, vstoupil v platnost prezidentský dekret č. 5 O neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů. Tento dokument explicitně zakotvuje kolektivní vinu a okrádá občany německé a maďarské národnosti - paušálně, bez soudu a důkazu, zda se jednalo o kolaboranty. Zcela odporuje principům spravedlnosti a zásadám právního státu.
V jeho prospěch se obyčejně argumentuje tvrzením, že šlo o "výjimečnou situaci" - Němci rozpoutali válku a byli potrestáni. Právě to je důležité: zdá se, že dnes česká veřejnost ztotožňuje tyto "právní" akty výhradně s česko-německými vztahy a s vyhnáním Němců po roce 1945, což je hluboké nedorozumění - dekretů byly desítky.
Prezidentské dekrety představují revoluční zákonodárství třetí republiky let 1945 - 1948. Lze je přiřadit ke Košickému vládnímu programu a k dalším protidemokratickým opatřením, která po válce zřídila československá vrcholná politická garnitura, vrátivší se v čele s Edvardem Benešem ze západního a východního exilu. Dekrety znamenaly odklon od Masarykova dědictví i tradic první republiky, zestátnění obrovské spousty soukromého majetku, malých a středních podniků, zdaleka ne jen německých a maďarských.
Už ve zmíněném dekretu č. 12 se píše: "Národní správa budiž zavedena do všech podniků i do všech majetkových podstat, kde toho vyžaduje plynulý chod výroby..." V textu se praví, že se opatření týká "zejména" osob státně nespolehlivých, tedy nikoli "výhradně" takových osob. Vlastníci, lhostejno jaké národnosti, se tak stali objektem libovůle národních výborů a zejména komunistů, kteří se rychle ujímali moci a připravovali se na úplnou změnu poměrů.

Počátek znárodnění

Jako ukázkový příklad lze uvést rovněž srpnový dekret č. 50 O opatřeních v oblasti filmu. Byl to opět konfiskační dokument, kterým se vyvlastňovaly filmové ateliéry a výrobny. S Němci to nemělo nic společného - stát prostě likvidoval soukromé vlastnictví, zařizoval si filmový monopol, usurpoval si právo rozhodovat, co se bude natáčet a promítat a kdo z toho bude mít zisk. Podobně Košický vládní program likvidoval svobodu politickou, neboť určoval přesný počet stran, které smějí existovat, a zcela stavěl mimo hru pravici - v západní Evropě takové opatření nemělo obdoby.
Situace v letech 1945 - 48 tak představovala všechno jiné, jen ne demokracii a právní stát. Dekrety pak nebyly výhradně dílem prezidenta: jejich vykonáváním byla pověřena vláda, první dvě jména vykonavatelů, která stojí v závěru dekretu č. 12, jsou příznačná: Zdeněk Fierlinger a Klement Gottwald.

Logika zkázy

A prezidentův podíl na úpadku demokracie v té době? Snaha odčinit Mnichov "vedla ke spolupráci se Stalinem a komunisty, v určitých fázích válečné situace fakticky snad výhodné, z dlouhodobého hlediska však pro osud naší země i pro prezidenta samotného zhoubné. Stejná logika motivovala i ideu poválečného transferu německého obyvatelstva." Tato slova nepronesl žádný "revanšista", ale Václav Klaus v Sezimově Ústí, při příležitosti 50. výročí Benešova úmrtí.
Obhajovat dnes nekriticky "Benešovy dekrety" jen proto, že několik z nich soustavně atakují sudetští Němci - a vidět dokonce v obhajobě dekretů "národní zájem", je naivní. Nepředstavují v první řadě problém česko-německý, ale problém české společnosti a české historie. Zvlášť kuriózně působí, když dekrety soustavně posvěcuje pravice a liberálové, kteří jinak nemohou přijít na jméno komukoli, kdo chce zvyšovat vliv státu v jakékoli oblasti.
Jediná strana, které ty dokumenty mohou dnes konvenovat a která je může považovat právem za své, je Grebeníčkova KSČM.
Autor je redaktorem BBC