Evropský mocenský omyl
Evropané mají ve věci jasno. Všechny země by měly uznat, že klidná síla - Evropská unie - má morální právo být na mezinárodní scéně politickým vůdcem. Demokratičtí vládci, totalitní páni i diktátoři včetně excentriků, jakým je libyjský vůdce Muammar Kaddáfí, by už konečně měli chápat, že je to jediná cesta: Evropa by byla nejlepší globální mocností.
Vlastně na tom není nic divného. Evropané, zvláště v západní části, mají několik desetiletí zkreslené představy o moci. Jako by se zapomnělo, že moc se získává vždy na úkor někoho jiného. Neexistuje žádné právo na moc ani na politické vedení. Moc je vždy vybojovaná a reprezentuje něčí zájem. Pro lidi je vždy lepší, když onen zájem je humánní a plodný, a ne ničivý nebo totalitní. Moc navíc nemají vládci, ale lidé, kteří jim ji svým hlasem a penězi dají. Moc státu nebo skupiny zemí nelze navíc ani dnes oddělit od vojenské moci.
Evropané si ale moc pletou s ekonomickým vlivem nebo premisou, že vést má ten, kdo má největší zájem na blahobytu a míru. Je to krásná myšlenka, ale bohužel utopická jako sen, že sociální nespravedlnost se nejlépe vyřeší znárodněním soukromého vlastnictví, zrušením peněz a kázní.
Touze po globální moci, kterou by nereprezentoval čitelný zájem, za nějž by lidé byli ochotni slovy filozofa Jana Patočky umřít, se lze jen upřímně zasmát. Pokud Evropané nechtějí za svou bezpečnost platit, nechápou, jak to chodí, a neměli by aspirovat na víc než druhé housle jiné globální supervelmoci. Ve vlastním zájmu.
