Cesta Listů z Říma do Olomouce

příběh časopisu

Když po "vítězném únoru" došlo k totálnímu přeorání časopisecké krajiny, došlo postupně i na periodika Svazu spisovatelů. Na týdeník Kulturní politika i deník Lidové noviny, jež tzv. splynuly do týdeníku pokřtěného podle stejnojmenného obdeníku Svazu sovětských spisovatelů Litěraturnaja gazeta. Česky Literární noviny.
Jejich historii s nezbytnou periodizací jejich vývoje - od stalinského kulturního periodika k "slavným Literárkám" let šedesátých - vylíčil Milan Jungmann v knize Literárky - můj osud (Atlantis 1999). Tady je třeba jen připomenout, že po pogromu, jenž následoval po IV. sjezdu čs. spisovatelů v červnu 1967 a v jehož rámci byly Svazu spisovatelů Literárky odňaty (tomu, co pod tímto titulem vycházelo do konce roku se říkalo "Lžiliterárky" a prodavači u novinových stánků soutěžili, kdo jich prodá míň). Vstaly znovu z mrtvých, velkou zásluhu o to měl Eduard Goldstücker. Už v únoru 1968, se starou redakcí, ale pod titulem Literární Listy - povolení nového titulu bylo administrativně snadnější než převedení titulu starého na původního vlastníka.
Když pak po sovětském vpádu bylo začátkem listopadu možné pokračovat, byl časopis záměrně registrován už jenom jako Listy. Do 15. května 1969.

Listy v Římě
Hned na podzim 1969 přišel Jiří Pelikán s návrhem, abychom v emigraci, která pro nás právě začínala (do října 1969 jsme věřili, či urputně chtěli věřit, že se záhy vrátíme), pokračovali ve vydávání Listů. Zprvu jsem byl proti. Můj argument byl prostý: většina těch, kteří LN, LL či Literárky dělali, zůstala doma a my nemáme právo si titul přisvojit. Rozhodně ne bez jejich souhlasu. Když pak ten souhlas přišel, sehnal Pelikán pár grošů - to byl největší problém, neměli jsme za sebou žádnou instituci jako třeba Svobodná Evropa nebo starší exilové časopisy. Nejvíc pomohli italští socialisté, a tak už v roce 1970 vyšlo první číslo "římských" Listů.
Dělaly se na koleně, samozřejmě bez honorářů, bez platů, redakce měla adresu a komůrku v "budově" už dávno neexistujícího italského socialistického deníku Avanti. Já už byl mezitím za oceánem, spolupracovníci rozprášeni po celém světě, nebyl ani fax, ani e-mail, italská pošta zůstává dodnes kapitolou pro sebe. Navíc byly Listy určeny především domů, takže bylo třeba obtížně budovat elementární spojení. Tady je třeba říci, že velice pomohly nekonfliktní vztahy s částí emigrace z let 1938-9 a 1948 - za všechny jmenuji aspoň Pavla Tigrida a jeho Svědectví - která tu měla už daleko větší zkušenost a nesrovnatelné materiální možnosti a s níž Listy po dvacet let spolupracovaly.
Chtělo to od všech, kteří se na Listech podíleli, ať už doma nebo ve světě, velké nasazení a obětavost. Jen díky jim vydržely dvacet let a přes všechny obtíže splnily, myslím, svoje poslání. Jaké bylo? Obnovit i mimo Československo tu vícehlasou opoziční politickou kulturu, jaká měla kořeny v československých šedesátých letech a Československém jaru 1968.

150 000 SLOV a Čtení na léto
Jak se upevňovalo spojení s domovem a rostla potřeba širšího vědomí o tom, jak se myslí ve světě, přibývalo i požadavků, aby Listy začaly plnit i tuto úlohu. Tak vznikla v roce 1982 příloha, kterou jsme - zase se vzpomínkou na jaro 68 - nazvali 150 000 SLOV. Vzápětí bylo ovšem v každém vydání těch slov více než dvakrát tolik, za devět let vyšlo 24 čísel (přes 5 miliónů slov) a navíc 9 svazků Knihovny 150 000 SLOV - Koestlerova Tma o polednách, Konwického Polský komplex a další.
V úvodu prvního čísla v roce 1982 stálo m. j.: "Nechceme poučovat, navádět, co si máte myslet, být zdrojem další indoktrinace. Chceme vám, ať jste kdekoli, poskytnout možnost vidět věci z různých hledisek, přidat ke kousku pravdy, který máte k dispozici, různé ty ostatní kousky a kousíčky, a nechat na vás, co s tím uděláte..."
Když jsme někdy koncem osmdesátých let zoufale sháněli peníze a potřebovali domácí i emigrační "ohlasy", napsal Milan Šimečka z Bratislavy: "Jediný důvod, proč se dva dávní přátelé na smrt znepřátelí je, že jeden druhému nevrátil vypůjčený výtisk 150 000 SLOV." A z Prahy Václav Havel: "Ze všech publikací vycházejících v zahraničí je 150 000 SLOV jediná, kterou přečtu od A do Z." Z Paříže zavolal tehdy Pavel Tigrid: "To vám napsat nemůžu, to by pak mohl chtít každý."
Koukali byste, kdo všechno pro ně vybíral a překládal nejen v cizině, ale hlavně doma.
Skoro současně se 150 000 SLOV vzniklo jednou v létě v Římě Čtení na léto. Původně taky jako příloha Listů, ale už příští rok samostatný každoroční almanach české a slovenské literatury. Čtu si v úvodu jubilejního pátého čísla (1983): "Chápeme ten malý každoroční almanach jako službu české a slovenské literatuře, jako skromnou odpověď na neskromné a daleko mocnější pokusy ji umlčet či rozdělit, například geograficky. Nemyslíme si, že je tu třeba cosi zachraňovat či napravovat. Literatura existuje kde chce, tam, kde jsou ti, kteří ji tvoří. Koho dnes zajímá, kde psali svá díla Ibsen, Joyce, Turgeněv, kde vznikala velká polská romantická literatura? Spíš chceme jednotu národní literatury připomínat. O její zachování se postará literatura sama. A její čtenáři."
Je to i dnes krásné čtení. 200 hustých tiskových stran, asi troj až čtyřnásobek stran rukopisných, autoři odevšad - Kabeš, Klíma, Kantůrková, Vaculík, Tatarka, Šimečkové, Richterová, Vladislav, Kundera, Škvorecký, Skácel, Trefulka, Rotrekl...
Po listopadu jsme si mysleli - nejen se Zd. Pochopem, který léta sbíral a posílal rukopisy z domova - a s námi někteří v Praze, Brně či Bratislavě, že by bylo dobře rychle vydat těch deset sborníků, levně, masově, pro ty, k nimž se za deset let nikdy nedostaly. Myslím si to dodnes, ale nic z toho nebylo a bojím se, že nebude. Jako s domácím pokračováním 150 000 SLOV. Ujaly se ho první polistopadové Lidovky a už nežijící vzácný člověk a novinář Ilja Šetlík. Vyšla dvě, tři čísla a dost.
Stejný osud stihl i sborník textů z roku 1968. Nazvali jsme těch zase asi 6-7 rukopisných stran Jaro 1968 - Čtení pro děti a mládež. Přes mnohé sliby ho po listopadu nikdo doma nevydal a tak už máme dvě generace, které ty texty nikdy nečetly a všechno znají jen z doslechu. Pokud vůbec.

Listy doma
Po listopadu 1989 vznikla podobná otázka jako v roce 1970: co dál? Zase jsem si myslel, že je třeba skončit, protože autory Listů budou rádi tisknout doma. A zase měl pravdu Pelikán, když si myslel opak a trval na tom, aby LISTY vycházely dál, v Praze. Tím spíš, že Literární noviny let šedesátých, na něž jsme kdysi chtěli navázat, se od téhle tradice distancovaly, chtěly být časopisem pro literaturu a kulturu a aby to bylo jasné, začaly ročníkem I. Takže letos XV. Přitom však kupodivu jinou tradicí ctí: tradici stalinských Literárních novin, o nichž byla řeč na začátku, a týdně z nich obsáhle citují v rubrice Před 50 lety. Zvláštní. Ale možná, že ne.
Listy (po Pelikánovi se stal a zůstává šéfredaktorem Václav Žák), jimž se říkávalo římské, začaly naopak letos ročník XXXIV. Čtrnáctý polistopadový. Po nějakém čase se jejich vydávání ujala Economia, ale před trochu víc než rokem nastal znovu ten známý problém: přestat nebo pokračovat? A jak?
Odpověď přišla z Moravy. Konkrétně z Olomouce, zásluhou Václava Buriana, Tomáše Ticháka, ale i města, univerzity atd. Tady to znovu začíná být zajímavé.
Na Moravě vychází nejlepší náš literární (a vlastně kulturní) časopis HOST, jsou tu dobrá a stále renomovanější nakladatelství s velkým zájmem o českou i zahraniční "kultivovanou kulturu", z Moravy jsou přední divadla... A nemluví se snad na Moravě nejhezčí češtinou? Proto mi připadá svým způsobem logické, že Listy došly z Říma přes Prahu do Olomouce, odkud byl i jejich zakladatel a tvůrce Jiří Pelikán. Kdoví, třeba se v logice věcí právě na Moravě, v Olomouci i jinde, najdou další, kteří budou mít ctižádost obnovit moravskou tradici české literatury a politické kultury a její nejlepší žurnalistiky. A třeba to bude právě moravská inteligence, která poskytne takové snaze čtenářskou oporu a zdůvodnění.
Ale to už možná sním. Zatím začaly Listy - "časopis pro politickou kulturu a občanský dialog" - už druhý ročník z Olomouce. Z města, jemuž česká kultura za tolik vděčí. Na adrese, která k tomu patří - Komenského 10. Kdyby se to povedlo - třeba jen kus mého snu - byl by to krásný příspěvek k odpražštění a decentralizace našeho kulturního i politického života.