Magie hudby z Andalusie

/Od našeho spolupracovníka/
Zatímco dechovky z Balkánu a cimbálovky z Maďarska jsou strhujícím doprovodem k tanečnímu veselí, flamenco představuje okno do duše a muzikantské sebevyjádření. Ve své podstatě to je novověký stylový hybrid, který vznikl podobně jako blues či jazz prolínáním kultur a ras.
Flamenco zrálo během mnoha generací v odlehlých horských lokalitách jižního Španělska. Ty se staly před pěti stoletími útočištěm Maurů i Židů, odmítajících nucenou konverzi na katolickou víru. Tavící kotlík později oživili romští přistěhovalci, kteří převzali hudební iniciativu. V současném flamenku se stejnou měrou uplatňují i neromští tvůrci, oba přístupy jsou považovány za rovnocenné. Odborníci se shodují, že mezi zpěváky má flamenco vždy dvě špičky, romskou i neromskou.
Podobně jako blues či tango to původně byla hudba společenské spodiny. Před druhou světovou válkou ale flamenco okouzlilo celou generaci španělských umělců a intelektuálů, včetně básníka Federika Garcíi Lorky. Specializované školy i kluby, zvané pena flamenca, vznikaly od 60. let nejen v Andalusii, ale i v severních regionech Španělska a později na celém světě - jedna dokonce existuje v Bratislavě. V nich se hraje flamenco pro znalce, na rozdíl od spektakulárních podívaných pro turisty, s nimiž se setkáváme v přímořských centrech.
Za nejvýznamnějšího zpěváka 20. století je považován El Camarón de la Isla, syn romského kováře z ostrova poblíž města Cádiz. Camarón vynikal ve stylu cante jondo, tedy v "hlubokých písních". Tak označují Španělé to nejsyrovější flamenko, které je protiváhou odlehčeného stylu cante chico.
Camarónova dráha byla stejně živelná a tragické jako mnohé z písní, které zpíval. Až do své předčasné smrti ve věku 41 let žil a vystupoval jako muž z ghetta, který se odmítá podřídit establishmentu. Díky rebelské povaze i úmrtí na rakovinu jej Španělé přirovnávají k Bobu Marleymu.
Na počátku dráhy jej často doprovázel kytarista Paco de Lucía. Na rozdíl od Camaróna byl Paco de Lucía payo, tedy neromského původu. "Camarón byl jedním z největších umělců, jaké jsme ve Španělsku měli," tvrdí de Lucía. "Jeho hlas v sobě měl divošskou sílu a já se musel hodně snažit, aby moje hraní dávalo vedle jeho zpěvu nějaký smysl."
Magii flamenka definuje nepřeložitelné španělské slovo duende, spojení vnitřní síly s uměleckým vyjádřením. Chico Ocana, zpěvák andaluské skupiny Mártires de Compás, tvrdí: "Duende, to je účinná látka flamenka, jed či droga, která vás žene nahoru až ke kulminaci."