Jiří Králík: Politika a kultura stojí v Česku vždy proti sobě

Politika a kultura stojí v Česku vždy proti sobě

Adéla Čtvrtečková
Jiřímu Králíkovi se tři sta kilometrů od Prahy v Uherském Hradišti daří organizovat Letní filmovou školu. Z provinční akce dokázal udělat mezinárodní a originální festival. A to navzdory tomu, že se jeho akce nikdy netěšila velké finanční podpoře Ministerstva kultury. Přesto na ministra Pavla Dostála nedá dopustit.
"Cítil jsem upřímnou snahu pana ministra bojovat za kulturu, ale bohužel politika u nás brání přirozenému rozvoji a potřebám kultury," říká. "Sám vím ze své zkušenosti, jak těžké je shodnout se nad zněním zákona, natož ho pak prosadit. Proto vůbec panu Dostálovi nevyčítám, že by nějak více mohl ovlivnit současný stav."

HN: Vedle letní filmové školy řídíte v Uherském Hradišti i kina. Co se z vašeho pohledu za posledních sedm let, kdy stál v čele resortu Pavel Dostál, v kultuře změnilo?
Žádné velké kroky to nebyly. Je už sice aspoň nakročeno, jen stále chybí došlápnout.

HN: Takže žádné zlepšení?
Ministerstvu chybějí priority. Filmové festivaly to jasně dokládají, když kritériem při rozdělování dotací není význam pro kinematografii. Z tohoto pohledu je naše Letní filmová škola fenomén, bohužel ministerstvo to tak nevidí. Podporuje spíše festivaly, jejichž prioritou je filmový průmysl, a cítíte za tím byznys. My jsme od něj letos dostali jen milión, i když před rokem to byly tři. Veřejnoprávní Česká televize tuto akci naprosto ignoruje a nedává jí žádný prostor.
Jiný příklad - za patnáct let se nepodařilo v České republice vydat na DVD nejvýznamnější český film - Markétu Lazarovou. To považuji za naprostou kulturní tragédii a je to jen ukázka, jak těžké je tady prosazovat skutečné hodnoty.
Typicky česká neschopnost označit něco za cenné se pak odráží v české společnosti. Velké osobnosti, které zná celý svět - Kundera, Škvorecký, Forman - jsou v Čechách v nemilosti, místo toho, aby žily tady a byl jim vytvořen prostor, aby tu mohly pracovat. Nejspíš by tady clonili a byli překážkou těm, kteří toho moc neumějí a kteří jsou nyní v kursu, protože mají peníze.
Chybějí ideje, není žádná ucelená představa, a lidé si zvykli kulturu ignorovat. Vidíte to i v parlamentu. Ministr se tam mohl potrhat, ale kultura nikdy nedostala to, co mohla. Nedosáhla na to procento z rozpočtu, které je běžné v Evropě. To se pak odráží i v běžném životě na malých městech.

HN: A to konkrétně jak?
Kultura je devastovaná filmem, televizí, internetem. A bránit se tomu na malých městech je těžké, protože sem nezavítají velké koncerty, divadla, výstavy. Tak tady lidé podlehli svodům televize a nekonečným seriálům, jsou na ně teď odkázáni, přestávají reagovat na některé věci a spíš zůstávají doma.
A představitelé měst na to nejsou schopni reagovat. I když nebezpečí roste, oni snižují kultuře rozpočty. Neinvestují. Radní třeba také předají řízení kina lidem, kteří mají jen základní vzdělání a nerozumějí tomu. Ti vám nebudou dělat žádné filmové kluby, nebudou promítat Vančuru, pracovat s výstavami, neumějí maximálně využít ten prostor.
Stejně tak kulturáky. Pokud tam město nasadí člověka, který se jen stará o chod budovy, sice ho uživí agentury, které nabízejí odnože typu Superstar, ale nevytvoří žádnou možnost naplnit budovu nějakým programem s kulturní hodnotou. Tam vidím velké rezervy. V mnoha místech nejsou radní schopni vytvořit vhodné podmínky pro to, aby docházelo ke smysluplnému rozvoji kulturního života.

HN: Přitom to vypadá tak, že kulturní život je u nás bohatý a nabídka velká...
Nelze se na to dívat z pohledu kvantity. Je třeba sledovat, jak to oslovilo, jak to vytváří kulturní vzdělanost národa. Koláče pana Železného nám jasně ukazovaly, jak jsme na tom špatně, když sledovanost přiblblých seriálů byla až tak hrozivě velká.
A my místo toho, abychom se tomu bránili, to ještě podporujeme, když veřejnoprávní televize soutěží s jinými televizemi, kolik bude natáčet seriálů a jak dlouhých. Dostál měl snahu krizi v televizi vyřešit, ale je potřeba to udělat hlouběji a rázněji. Teď vůbec nastává doba, kdy by se tomu měli lidé více věnovat a pohlídat si, aby začala být kultura brána vážně.
Cítím na Letní filmové škole, že cosi bobtná v nejmladší generaci. Že se začínají více věnovat alternativě, přestali se dívat na televizi, ignorují tu velkou kulturu, a rádi se účastní podobných akcí v Hronově, Karlových Varech, v Hradci Králové. Je to spíše na počátku a je potřeba to vzít do ruky, dokud je tady zájem.

HN: Čím to, děje se něco ve školách?
To právě že vůbec. Mrzí mě, že ani Ministerstvo školství není po patnácti letech schopné přijmout fakt, že se svět změnil. Je audiovizuální doba, a ministerstvo nemá vyřešeno, jak vzdělávat lidi v této oblasti, aby nepodléhali svodům reklamy a pohyblivým obrázkům, které s nimi manipulují. Musí je začít učit poznávat kvalitu, nejen ve výtvarném umění, ale i ve filmu, fotografii a v televizi.
Děti jsou odkázány samy na sebe, nikdo je neformuje, nechávají se na ně působit nebezpečné věci z televize a reklam, což pochopitelně člověka deformuje. A děti nejsou schopné se samy ubránit. V tom cítím velkou úlohu státu, hlavně kultury a školství.

HN: Jak se těch sedm let promítlo třeba při přípravě vaší Letní filmové školy? Už jste naznačil, že se hůře sháněly peníze u ministerstva...
Ale zase na druhou stranu mám kupodivu štěstí, že když nám nepřispěje ministerstvo, seženu peníze jinde. Nakonec se to vždy dostane do té výše, která je tak akorát - dnes je to jedenáct miliónů. Ale je to s velkými nervy, a já bych navrhoval, aby u některých akcí už nervy nebyly, aby se člověk mohl soustředit na to, jak akci udělá, a nemusel dlouze přemýšlet nad tím, jestli ta akce vůbec bude.

Jiří Králík
Vzdělání: Vystudoval Vysokou školu ekonomickou, je členem Asociace českých filmových klubů.
Profese: Od roku 1991 pracuje jako ředitel Městských kin v Uherském Hradišti.
Projekty: Řídí Letní filmovou školu, pořádá putovní přehlídku Projekt sto. Snaží se vytvořit tradici deseti putovních filmových přehlídek, které by do českých kin dostaly filmy, jež by jen těžko hledaly distributora. Je také autorem vzdělávacího projektu Film a škola.
Rodina: Je mu osmačtyřicet let, je ženatý a má pět dětí.