Demografie ohrožuje židovský stát víc než Írán

"Ať už bráno podle jakýchkoli měřítek, je to obrovský úspěch," hodnotí šedesát let existence Izraele profesor politologie na univerzitě v Tel Avivu, analytik izraelské armády a autor mnoha knih o vývoji společnosti Stuart Cohen.

Okupace Palestiny by ale podle něj měla skončit co nejrychleji.

HN: V čem se dnešní Izrael nejvíc liší od toho z roku 1948?

Změn je tolik, že těžko vybrat nejdůležitější. V roce 1948 byl Izrael chudou zemí, zavalenou milionem a půl židovských uprchlíků, byl vojensky slabý, vedl první válku s arabskými sousedy. Neměl žádné spojence mezi velmocemi.

Dnes má nejvyšší životní standard na Blízkém východě. Jen za posledních patnáct let přijal Izrael další milion a půl židovských přistěhovalců - hlavně z bývalého Sovětského svazu a Etiopie - bez jakýchkoli problémů.

Nikde, v přepočtu na obyvatele, nevzniká tolik nových hi-tech oborů. Nastal i diplomatický průlom, máme mírové smlouvy s Egyptem a s Jordánskem, a velmi blízké vztahy s USA.

HN: Premiér Ehud Olmert však varuje před hrozícím "koncem židovského státu", nepodaří-li se vyjednat dohodu o vzniku Palestiny.

Okupace území, která Izrael dobyl v roce 1967, je obrovským zdrojem nestability. Přetrvává i hrozba z Íránu a nesmiřitelné spory mezi izraelskou pravicí a levicí. Pravice chce na okupovaných územích zůstat a dokonce rozšiřovat osady na Západním břehu. Levice trvá na stažení. S problémy, kterým Izrael čelil v roce 1948, se to ale pořád nedá srovnat.

HN: Tehdy se Izraelci spoléhali na armádu, dnes jsou z ní trochu rozčarováni. Bude mít dál hlavní slovo i v mírových jednáních?

Ne, Izrael už není tou militarizovanou společností patriotů jako na začátku. Má poslední kniha se dokonce jmenuje Izrael a jeho armáda: Od soudržnosti ke zmatku. Snažím se v ní popsat, jak se dříve symbiotický vztah změnil.

Ne že by Izraelci začali být "změkčilí". Ale kritičtěji sledují, co vlastně armáda dělá. Dřív mělo například vojsko nikým nezpochybňovaný přístup k národním zdrojům. Teď může dojít k tomu, že rozpočty se sníží (v posledních dvaceti letech už citelně klesly) a znovu se třeba bude diskutovat o branné povinnosti.

HN: Národní povahu dnešních Izraelců popisuje exministr zahraničí Šlomo ben Ami jako "vědomí moci kombinované se všudypřítomným strachem z anihilace". Souhlasíte?

Lepší by bylo: "Vědomí úspěchu (což není totéž co moc) a odhodlání nenechat se zničit". Obojí reflektuje židovskou historii. "Úspěch" - skoro zázračný historický obrat, kdy jen tři roky po holocaustu vznikl stát Izrael, že přežil a prosperuje.

A "odhodlání nenechat se zničit", odrážející víru, že zkušenost židů z konce třicátých a začátku čtyřicátých let se nebude opakovat.

Zároveň ale musím říct, že na "národní psychiku" příliš nevěřím. Obzvlášť v Izraeli. Kdo ji tvoří? Židé? 18 procent obyvatel Izraele ale není židovského původu. Mají noví přistěhovalci stejnou psychiku jako rodilí Izraelci? Chudí jako bohatí? Obyvatelé Tel Avivu stejnou jako ostřelovaný Sderot?

HN: Říkáte, že židé tvoří jen část obyvatel Izraele. Stále se diskutuje o "demografické časované bombě", spojované s vysokou arabskou porodností. Je to pro Izrael hlavní hrozba?

Ano, podle mě je demografie větším nebezpečím než třeba Írán. Pravda, říká se, že počet Palestinců se nadhodnocuje. Pokračuje masivní emigrace Palestinců, hlavně střední třídy, a porodnost u těch, kteří zůstávají, klesá. I v hranicích před rokem 1967 ale Nežidé (hlavně Arabové) stále tvoří téměř 18 procent populace Izraele.

A když přidáme území okupovaná Izraelem po roce 1967, poměr se zvýší na asi 40 procent. Pak už je nesmysl mluvit o Izraeli jako o "židovském státě".

Ta debata ale není jen o číslech. Okupace je nemorální. A v konečném důsledku rozleptává hodnoty jak v izraelské armádě, tak ve společnosti. To je skutečná hrozba a zároveň nejlepší argument, proč by se Izrael měl stáhnout z Palestiny co nejrychleji.