Laibach stále věří síle zvuku

Dlouhých sedm let o sobě dávala slovinská skupina Laibach vědět jen prostřednictvím koncertů. Sedm let ji dělí od posledního, velmi úspěšného alba Jesus Christ Superstars. Sedm let nicméně neutichly mezi příznivci a odpůrci skupiny spory o hodnotu a podprahové sdělení obsažené v její tvorbě.
Laibach právě dnes přicházejí na trh s novým albem Wat. A jeho poslech dává tušit, že diskuse o skupině, zasahující často až do politiky, získají na intenzitě.
Nezasvěceným je třeba hned zkraje vysvětlit, že Laibach prakticky od svého založení v roce 1980 čelí obviněním z propagace a šíření fašismu. Vedle jejich nápadného image - vojenských uniforem, které si oblékají na vystoupení i k propagačnímu fotografování - je to právě jejich hudba, která je trnem v oku mnohých.
Násilí, moc, uhranutí idolem, válka, často i výrazy spojené s temnými kapitolami světové historie - to jsou atributy, na nichž Laibach vystavěl svou těžko zaměnitelnou tvorbu. Její umělecká stránka nepostrádá citace ze strojových pochodů evokujících nástupy vojenských jednotek; temné, často drásavé elektronice vévodí zastřený, "vůdcovsky" opojný hlas zpěváka.
V obdobném duchu jako předchozí alba Laibachu - zmiňovaný Jesus Christ Superstars, NATO nebo Kapital - se nese i Wat. Skladby jsou pouze obdařeny košatější orchestrací, která místy jako by parafrázovala Carla Orffa.
To ale neznamená, že by skupina ubrala na své příslovečné hutnosti a síle: Už úvodní skladba B Mashina obsahuje po politicky laděném recitativu tak náhlý zvukový zlom, že z něj bez zbytečného opisování zatrne v zádech. Úderná rytmika provází i následující píseň Tanz mit Laibach, kterou poněkud srážejí až příliš sterilní aranže.
Ale možná právě hudba "ohlodaná na kost", již představuje také skladba Now You Will Pay, předznamenává nové směřování této slovinské formace, která se netají snahami zkoumat vztahy mezi hudbou a silou. A jak praví stará poučka, síla tkví v jednoduchosti...
Posluchači se na Wat dočkají rovněž propracovanějších kompozic. Namátkou Ende nabízí elektronický minimalismus s množstvím drobných emocionálních vsuvek, Das Spiel ist aus zase postupně nabývající zvukovou hmotou a zdvoj- až ztrojenými vokály připomene starší tvorbu Laibachu.
Částečným vybočením z pevně dané hudební linie, která ovšem není prosta množství překvapivých detailů, je skladba The Great Divide. Kromě toho, že je podkreslena ambientním syntezátorem, zaujme také nasamplovaným muezzinským zpěvem.
Podezírat Laibach z inklinace k hnutím hlásajícím rasovou, sociální nebo etnickou nesnášenlivost je stejně povrchní, jako poukazovat na politicky závadný obsah písně Anti-semitism jen kvůli jejímu názvu. I když se tento slovinský kvartet nikdy nebránil otevřeným projevům na výše zmíněná témata (aktivně namátkou vystupovali proti zásahu NATO v balkánském konfliktu), o propagandu nejde v žádném případě. Jejich filozofie by se snad dala přiblížit obratem "použít proti nekalým jevům jejich vlastními prostředky."
V titulní písni Wat Laibach zpívají "nejsme žádná obyčejná popová kapela". Jakkoliv tento výrok platí, a nové album to bez výjimky potvrzuje, k určitému posunu za oněch zmiňovaných dlouhých sedm let přeci jen došlo. Scénu nealternativní, temné elektroniky totiž stačily opanovat mainstreamové projekty typu německých Rammstein.
A i když je tvorba obou skupin kvalitativně těžko poměřitelná, Wat "novické" posluchače jen stěží překvapí. Pro ty starší - stejně jako pro strážce kulturních standardů - je nová nahrávka neklamným důvodem pořádně zbystřit.

Laibach: Wat, Mute/EMI 2003, 58 minut

• Diskuse
• Celkem 9 příspěvků