Výsledky návštěvy prezidenta USA George Bushe v Evropě byly hodnoceny jako signál, který by mohl vést k překonání rozporů v transatlantických vztazích, kde výraznou roli zaujímala otázka Iráku. Deklarovaná ochota více naslouchat evropským spojencům může ovšem mít i pragmatické pozadí.
USA si začínají uvědomovat nikoliv nevyčerpatelnou míru svých zdrojů sloužících k udržování americké ekonomické a vojenské moci ve světě. Letos se počítá s deficitem amerického rozpočtu 427 miliard dolarů. Přesto má dojít k dalšímu zvyšování vojenského rozpočtu, který má dosáhnout 420,6 miliardy dolarů (cca 4,5 procenta hrubého domácího produktu, což je zhruba dvakrát více než v dalších západních zemích).
Je možné dlouhodobě takovou úroveň udržet? Možné limity naznačuje nerovnováha mezi podílem USA na světovém HDP (22 procent) a podílem na světových vojenských výdajích (50 procent). Možná, že právě zde se nejviditelněji začíná rýsovat rozpor mezi ambicemi USA a zdroji, které mají.
Irák budiž příkladem. Většina z pětiny vojenského rozpočtu vydaného na boj proti terorismu je alokována právě pro Irák.
V absolutních číslech se jedná o více než 85 miliard dolarů.
Světlo na konci "iráckého tunelu" ale zatím není příliš vidět. Vždyť volby spíše nastolily řadu dalších otazníků ohledně uspořádání země. Ztráty amerických vojáků pomalu, ale jistě rostou a začíná se objevovat jejich nedostatek.
Stav kontingentu USA dosahuje 130 tisíc vojáků, maximálně jich zde mohou Američané rozmístit 160 až 170 tisíc. Zájem o nábor do armády přitom výrazně opadá. Zužuje se i možnost využívat záložníky, kteří mohou sloužit pouze 24 měsíců. A tak v Iráku slouží 20 tisíc ozbrojenců na privátní bázi.
Proto až tak nepřekvapuje, že se v USA poprvé od 70. let objevila myšlenka na obnovení povinné vojenské služby. Její je ale v blízké budoucnosti politicky nereálné.
Co tedy hlavně USA od Evropy v Iráku potřebují? Potřebují pomoci - jak penězi, tak vojáky. Větší angažovanost NATO a EU je pro ně žádoucí. Pokud se omezí vojenská přítomnost Američanů (již bylo oznámeno, že po iráckých volbách plánují stažení 15 tisíc vojáků), mohlo by se v Iráku vytvořit bezpečnostní vakuum.
Evropané projevili jistou vstřícnost, neboť si dobře uvědomují, že nechat Irák bez povšimnutí by bylo ze strategického hlediska fatální chybou. Druhý "Vietnam" není žádoucí ani na jedné straně Atlantiku. Zůstává ale otázkou, zda budou Evropané při řešení dalších potenciálních krizí ochotni akceptovat model, kdy řečeno slovy Francoise Heisbourga, ředitele pařížské nadace pro strategický výzkum, "Američané vyrazí dveře domu a Evropané ho následně uklízejí". Řešení "íránské kauzy" může mnohé napovědět.
Autor je vedoucím Střediska bezpečnostní politiky CESES FSV Univerzity Karlovy Praha
