Převratný summit. Na tom se na konci bruselské schůzky představitelů států a vlád EU shodují téměř všechny prestižní deníky. A přinášejí citace politiků, kteří uvolnění Paktu stability a růstu označují za možný začátek kolapsu evropské integrace.
Skutečně se "vlak zastavil"?
Pohled do minulosti naznačuje, že nikoli. Ani zlomové rozhodnutí povolit rozpočtovou disciplínu není ničím jiným než snahou politiků několika evropských zemí nerozházet si to se svými voliči.
A to je věc v evropských kruzích důvěrně známá.
"Jsme jen svědky reálné evropské politiky v praxi," souhlasí Ivo Šlosarčík z Institutu pro evropskou politiku Europeum. "Země unie se snaží naplňovat evropské ideály - ovšem jen potud, pokud se výrazně nekříží s národními zájmy. A to se právě teď děje."

De Gaulle a Britové
Podobně to vidí i další experti: Summit neznamená změnu stylu EU. Možná jen chvilkové zpomalení kroků, ke kterým se stejně Evropa bude muset dříve či později odhodlat. Stejné zpomalení, které třeba v 60. letech způsobil francouzský prezident Charles de Gaulle, který si navzdory všem vymohl u evropského společenství masívní podporu zemědělců. Také tehdy to vypadalo, že pro ostatní země bude snad lepší ze spolku vystoupit, než by změnu akceptovaly. Prohlášením státníkům navzdory však společenství změnu ustálo.
Podobné zpomalení zažila Evropa i v 70. letech, kdy se bojovalo o vstup Velké Británie, a vlastně i nedávno, když politici na summitu v Bruselu v zimě 2003 odmítli schválit ústavní smlouvu.
"I tehdy se mluvilo o obrovském debaklu, konci integrace. Za pár měsíců byla ústava na stole znovu a státníci ji - jemně upravenou - bez potíží schválili," připomíná europoslanec Jan Březina.

Národní versus unijní
Summit prve vyhořel zejména na požadavcích Polska. "Bylo to logické. Polsko je velká země, její reprezentace prožívala vládní krizi. Museli přijet domů a ukázat, že země má na evropské půdě váhu," míní John Palmer ze Střediska evropské politiky. Ve zkratce řečeno: když se situace v Polsku uklidnila, i největší oponent ústavy pod dokument svůj podpis připojil.
A podobné uklidnění svých občanů hledají státníci Francie a Německa (mimochodem, obě země mají před volbami) i dnes. "Těch detailů, které vedly ke změkčení paktu stability a odmítnutí Bolkesteinovy směrnice o uvolnění pohybu služeb, je několik," vysvětluje Šlosarčík. "Hospodářské problémy obou zemí, strach občanů ze ztráty pracovních míst spojený s rozšířením EU, konečně i obava o osud euroústavy," vypočítává.
Německé i francouzské ekonomice se podle všech poměřovacích tabulek nevede dobře. Evropská komise jim navíc za prohřešky v dodržování paktu pohrozila vysokými sankcemi - jenže to za situace, kdy například Berlín dává do společné unijní kasy o pět miliard eur více, než dostává. "Peníze jsou citlivá věc a v Evropě platí vyjednávání ve stylu něco za něco," vysvětluje Jan Bureš, vedoucí ekonomicko-sociálního programu Europea. "Je dosti nemyslitelné, že by tedy Německo dostalo pokutu a na druhou stranu Brusel po zemi požadoval navýšení jeho čistých odvodů do společného rozpočtu v letech 2007 až 2013."
Právě o příštím rozpočtu EU je totiž nyní řeč - a zmírnění paktu je podle diplomatům právě tím ústupkem, který potřebovala německá reprezentace ukázat svým voličům.

Jak zastavit velké NE
Zejména Paříž pak musí nyní ukázat svým občanům mírnější tvář unie - zemi zanedlouho čeká hlasování o evropské ústavní smlouvě. Průzkumy přitom ukazují, že Francouzi jsou připraveni říci ne. Minulý týden navíc masívně vytáhli do ulic právě kvůli tomu, aby bojovali proti uvolnění trhu se službami.
"Pokud by unií něco skutečně mohlo otřást, bylo by to právě francouzské ne ústavě. Byla by to katastrofa, ze které by se EU jen těžko vzpamatovávala," soudí Palmer. "Nové země to tak možná necítí, Francie však je v epicentru evropské integrace a do značné míry ho tvoří."
Francouzské manifestace tak de facto stojí za tím, proč ministři v Bruselu poslali Bolkesteinovu doktrínu k ledu. "Všichni předem věděli, že právě to by mohlo oživit unijní ekonomiku a Lisabonskou agendu. Ta se schválila před pěti lety na deset let - jsme v půlce a je vidět, že ne zcela odpovídá realitě. Pokud se nezmění, čeká politiky blamáž," dodává Šlosarčík.
Jenže na změny teď není vhodná doba. Může ovšem nastat třeba za rok, rok a půl - až v klíčových zemích proběhnou volby a pokud bude v Bruselu pětadvacetkrát ano evropské ústavní smlouvě.
"Jsem přesvědčen, že tenhle návrh se na stoly vrátí," soudí i europoslanec Březina. "A stejně tak je možné, že za rok či dva někdo spočítá, že uvolnění paktu stability přineslo víc problémů než prospěchu, a zase se sejdou ministři a praxi sešněrují."

Evropa ve světové konkurenci