Martin Mařík: Cukr k nezaplacení

Cukr k nezaplacení

Tři miliardy korun zaplatí Česká republika, pokud prohraje arbitráž kvůli špatné regulaci trhu s cukrem. Na poměry v tuzemsku si stěžuje britsko-francouzská cukrovarnická firma Eastern Sugar.
Pokuta vypadá sice hrozivě, ale daňové poplatníky by vlastně příliš děsit neměla. Aniž o tom většina z nich ví, platí beztak ročně nejméně šest miliard za cukr navíc. A to právě kvůli takzvanému cukernímu pořádku Evropské unie, na jehož porušování si firma stěžuje.

Kdo vydělává, kdo platí

Brusel totiž chrání v prvé řadě pěstitele cukrové řepy. Proto jim zaručuje takovou cenu za cukrovku, aby na jejím pěstování vydělali. Zisk ale chtějí také cukrovary, které od farmářů tuto uměle zdraženou produkci vykupují. A tak i jim agrární politika unie určuje takovou cenu za vyrobený cukr, aby nemohli prodělat.
Celý systém by se zhroutil, kdyby na trh společenství mohla vstoupit konkurence z okolního světa. Na světovém trhu je totiž cena cukru zhruba třetinová oproti evropské. A tak EU korunuje svůj cukerní systém dovozním clem ve výši tří set procent. Kruh je uzavřen, a někteří agrární politici se ještě chlubí: Systém regulace trhu s cukrem je v rámci zemědělské politiky výjimečný tím, že se na něj nemusí dávat ani euro dotací!
Jistě, v tomto případě nejdou peníze přes daně a následné podpory, ale rovnou z peněženek lidí za potravinářské zboží na pultech. A cukr je potřeba takřka všude - od limonád po pečivo.
V Česku tak zmíněný systém zdražuje lidem jídlo nejméně o šest miliard korun ročně, a to je odhad podhodnocený. Vychází řádově z roční spotřeby cukru půl miliónu tun a ceny jednoho kilogramu cukru od výrobce zhruba dvacet korun.
Evropská komise v posledních letech slibuje, že tuhou regulaci trhu s cukrem konečně změní. Sníží dovozní cla, sníží pevné výkupní ceny. A v prvé řadě omezí výrobní kvóty cukru, na něž se celý systém vztahuje. Agrární lobby na byrokraty sice tlačí, aby systém zachovali, ale důrazně proti je Světová obchodní organizace (WTO).
Řada mimoevropských zemí používá právě cukr jako odstrašující příklad, jak se unie staví k liberalizaci obchodu. Cukr už se stal dokonce záminkou k tomu, že jedna z konferencí WTO zkrachovala.

Polovičatá reforma

Reforma trhu s cukrem se proto stala jedním z hlavních úkolů, jenž loni po svém předchůdci převzala i nová "agrární" evropská komisařka Mariann Fischer Boelová. Konečné rozhodnutí má padnout za několik týdnů. Pokud by ovšem reforma prošla tak, jak je navržena, mělo by to pro Česko zase neblahé následky.
Na první pohled zní návrh spravedlivě. Všem členským zemím unie se cukerní kvóta, zaručující ony pevné ceny, stejnoměrně sníží. I tak bude celková produkce cukru pro společenství dostatečná a ještě se bude vyvážet.
Háček je v tom, že některé státy mají výchozí kvótu tak nízkou, že se stanou nucenými dovozci cukru. A to přesto, že mají pro jeho produkci výhodné klimatické podmínky i vyspělou technologii, že umějí vyrábět levněji a na volném trhu by proto naopak v konkurenci vítězily. Přesně toto je případ tuzemska.
Polovičatá reforma totiž nechce systém změnit zásadně, to znamená výrazněji snížit ochranná cla a především minimální ceny cukrovky a cukru.

O co běží v arbitráži

Firma Eastern Sugar si ale stěžuje na něco jiného. Tvrdí, že český stát neochránil její investice. Přidělil jejím cukrovarům údajně menší díl z národní kvóty, než jí náleželo. Žaluje také to, že stát řádně nereguloval obchod s cukrem a na tuzemský trh se tak cukru dostalo víc, než bylo povoleno. To sráží jeho cenu a tím i zisky cukrovarníků.
Výsledky arbitráže jistě nemůžeme předjímat. Připomeňme ovšem, že tuzemské cukrovary si stěžovaly na nespravedlivé rozdělení národní kvóty už dříve u Ústavního soudu - a již dvakrát uspěly. Jejich apel na spravedlivé dělení kvót přitom pochopitelně byl a je podložen snahou o co největší profit.
Celková kvóta pro Česko činí zhruba 450 tisíc tun cukru ročně. Když počítáme - s velkou rezervou - že systém zaručuje zisk na jednom kilogramu cukru pět korun, pak třeba jen deset tisíc tun kvóty dává cukrovaru profit 50 miliónů korun z jedné kampaně. Není divu, že při zavedení kvót znovu ožily i některé cukrovary, které původně už chtěly skončit.
Jen jedna věc vlastně dělá cukrovarníkům vrásky. Za to, že mají na trhu Evropské unie zaručený zisk, musí povinně určitou část nadprodukce vyvézt mimo společenství. Na tom ovšem tratí - jak řečeno, cena na světovém trhu je sotva třetinová. Výši exportu určuje také speciální kvóta, samozřejmě tak, aby zisk z prodeje předraženého cukru v unii bohatě pokryl ztrátu při vývozu.
Ovšem někteří domácí podnikatelé si s povinným vývozem zřejmě hlavu nelámali a také cukr, určený jen na export, dali na vnitřní trh. Šli přitom pod cenu, již pravidla unie zaručují, ale zase za něj dostali mnohem víc než při vývozu. Státní úředníci jeden čas tvrdili, že proti takovým podnikatelům zasáhnou, pak ale otočili. Názor na věc prý změnili právníci, podnikatele by postihnout nešlo.
Tuzemští spotřebitelé tak na cukr mohou doplatit dvojnásobně. Legálně jim tahá peníze z kapes celý systém regulace trhu, a ještě hrozí nebezpečí, že doplatí na neschopnost státu aspoň dodržovat jeho pravidla.
martin.marik@economia.cz