Smlouva nezavádí stát - mění svrchovanost


V diskusích o Ústavní smlouvě jde buď o hodnoty, anebo o fakta. O to, jakým hodnotám dáváme přednost, se dost dobře nemůžeme přít. Můžeme to jen jeden druhému říci. Je věcí osobních preferencí, dáváme-li přednost většímu bezpečí, anebo riskantnější svobodě.
Diskuse o tom, stane-li se Evropská unie po schválení Ústavní smlouvy státem anebo dokonce superstátem, však sporem je. Je totiž sporem o fakta, o to, co je a co není stát.

Lze ze státu vystoupit?

Z EU je možné - bude-li schválena Ústavní smlouva - vystoupit. Dosud to nebylo jasné. Toto má být oním posunem směrem ke státu, či dokonce superstátu?
Unie na rozdíl od států nemá vlastní armádu. Až jednou vybuduje společné síly rychlého nasazení, každý členský stát bude mít právo veta, také Malta se šesti sty tisíci obyvatel. Ptá se prezident USA občanů státečku Rhode Island, zda může poslat vojáky do Iráku?
EU má jen takové pravomoci, které jí svěří členské státy. Na tom, jaké to budou, se musejí shodnout všechny. Členské státy jsou v EU reprezentovány "jen" hlavami států a předsedy vlád v Evropské radě a ministry v Radě ministrů. Poslední slovo mají však vždy národní vlády a parlamenty. Ústavní smlouva těm druhým nabízí k použití záchranné brzdy.
Státy tedy části své svrchovanosti EU jen propůjčují a mohou si je vzít kdykoli zpět. Například dnes se rozhodují, že budou gangy obchodníků se ženami či distributorů drog potírat ve vzájemné součinnosti.
Právě v bezpečnostní a také v imigrační a azylové politice by podle Ústavní smlouvy došlo k nejvýznamnějším přesunům pravomocí z členských států na orgány EU a také k oslabení principu jednomyslnosti (k nemožnosti použít právo veta). Je tato reakce Evropanů na nadnárodní charakter organizovaného zločinu zbytečným posílením Bruselu, anebo realisticky sebezáchovnou reakcí?

Stát bez daní?

EU nevybírá daně, což dělají všechny státy na světě. Právo vybírat daně je doslova definičním znakem každého státu. Pokud jde o systém daní, jsme každý stát jiný, každý jen za sebe.
Žádný stát světa nedisponuje pouhým 1,1 procenta HDP vyprodukovaným na svém území. "Bruselský rozpočet" získá unie z celních poplatků a z příspěvků jednotlivých členských států, které jsou - na několik let dopředu - stanoveny po vzájemné dohodě všech. Skutečná daňová, a tedy i rozpočtová politika, zůstává v kompetenci členských států.

Stát bez stran, byť s občany

Evropský parlament není parlamentem státu, a to nejen proto, že v něm není vládní většina a opozice. Je jen přibližnou reprezentací národních politických proudů, evropské politické strany nejsou ani na obzoru!
Evropské občanství - vedle občanství jednotlivých členských států - existuje již od Maastrichtu. Stejně tak již od Římských smluv a vzniku Evropského soudního dvora, nikoli až od účinnosti schválené Ústavní smlouvy, platí, že evropská nařízení mají přednost před zákony členských zemí a zavazují státy a občany přímo. Opět jen v těch oblastech, v nichž byla EU členskými státy výslovně svěřena pravomoc přijímat takovéto právní akty. S touto zásadou jsme tedy souhlasili, a to v referendu o přistoupení před rokem. Ústavní smlouva na tom nic nemění.

Ústava, slovo nešťastné

Nakonec o "euroústavě". Konvent pracoval na smlouvě, ke které posléze dodal adjektivum ústavní. Média a někteří politici začali smlouvě říkat ústava či euroústava. Ústava by skutečně byla důkazem existence státu, ale tato smlouva ústavou není: EU chybí ke státu to podstatné, totiž klasická dělba moci (soustava brzd a rovnováh) mezi mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní. Chybí jí evropské politické strany, bez kterých toto všechno nefunguje.
Je snad zřejmé, že Evropská unie se přijetím Ústavní smlouvy státem nestane. Leda že se rozhodneme definovat stát docela jinak, než jsme to dělali dosud...

Obtíže se svrchovaností

Dejme tomu, že stát tedy Ústavní smlouvou v Bruselu nevzniká. Ale jak je to se svrchovaností? Části svrchovanosti přece ztrácíme!
Svrchovanosti, ale my řekneme spíše suverenity, jsme si nikdy moc neužili. Je nám vzácná, a tedy i neznámá. Nejvíce jsme o ní mluvili, když jsme o ni v srpnu 1968 v dramatických kulisách vojenského přepadení přišli - ačkoli jsme ji neměli ani předtím!
Ale suverenitu ve smyslu nezávislosti na jakékoli vnitřní a vnější moci nemá už dávno nikdo. Měli ji možná někteří absolutističtí panovníci. Spojené státy jsou dnes jedinou světovou supervelmocí, ale i ony jsou vázány řadou mezinárodních smluv, jakož i členstvím v mezinárodních organizacích (například ve Světové obchodní organizaci). Jsou na nich, málo platné, "závislé".
Pojem suverenita je pojmem z laboratoře myšlenek, nikoli ze života. Bylo by realističtější, i když jistě méně populistické, slovo suverenita vynechávat a mluvit o tom, zda a které pravomoci orgánů našeho státu přeneseme nebo nepřeneseme na orgány unie.

Víme však, co chceme?

To všechno je řešitelné jen a jen hlasováním, protože to opět nejsou spory o fakta, ale o hodnoty.
O to, čemu kdo z nás dá přednost: systematickému vyrovnávání rozdílů mezi nejbohatšími a nejchudšími regiony, anebo zásadě, že každý jede na vlastní triko?
Společnému postupu na Balkáně, anebo doprošování se Američanů, ať ty hrůzy proboha zastaví?
Zrušení hranic (a cel), ale za cenu posílení Interpolu a zavedením celoevropského zatykače?
Podpoře evropské kulturní krajiny, anebo lacinějším potravinám ze světa, ovšem na území, zarostlém bodláčím?
Autor, bývalý český premiér, je místopředsedou Senátu