Robert Plant hrál zeppelinovsky a přitom nově

Magický rockový rituál zpěváka Roberta Planta a jeho mnohem víc než doprovodné kapely The Strange Sensation završil v neděli v noci pátý ročník dramaturgicky precizně vyšlechtěné hudební přehlídky Colours of Ostrava. Tehdy se ukázalo, jak zásadním "hudebním" nástrojem je také prostředí, kde se koncert koná, i vyladění lidí, kteří jej sledují.
Ostravský festival, který letos navštívilo téměř patnáct tisíc posluchačů, si kupodivu udržel pověst komorní akce, kde naprostá většina z příchozích visí očima i ušima na vystupujících hudebnících, jako by od nich čekala nějaké zásadní poselství. A to může být i velmi prosté: třeba obyčejný kytarový riff na čtyřech tónech z ledzeppelinovské písně Whole Lotta Love.
Když jeho mantrickým opakováním hnala kapela The Strange Sensation koncert do finále, jako by novým způsobem předčítala notoricky známý verš z rockové bible, podložený hlubokou kulturní a historickou zkušeností. Plant je živou "rekvizitou" této zkušenosti, která přesazena do nynější doby obstála. The Strange Sensation rozvíjejí rockovou hudbu jako tabákový list. V základě z něho "šlukují" hezky hardrockově po staroanglicku, ale kytarový i rytmický dým je cítit mnoha exotickými vůněmi. Rocková tradice se tu přirozeně pojí s globální hudební inspirací v euforickou směs.
Vedle starých známých Plantova kalibru nabídly Colours of Ostrava také řadu výletů za poznáním: například syrové flamenco francouzského Titi Robin Quintetu, hypnotickou hudbu alžírsko-mauteránské skupiny se zpěvačkou Mariem Hassan či koncert amerického kvarteta Woven Hand. Lídr této kapely David E. Edwards s sebou vozí "šatnu" na kytary - velkou bednu, v níž má jako kabáty zavěšeny čtyři nástroje, které píseň co píseň střídá a snaží se na nich ukout novou podobu country, až to vlastně žádná country není. Je to "jen" absolutní zážitek.
Přes to všechno se festival Colours of Ostrava letos ocitl v bodu zlomu. Pátý ročník navštívilo nejvíc lidí v historii, přibylo pódií, prodejních stánků, mumraje i nekompromisních "sekuriťáků" střežících vchody. Ti například nutili návštěvníky, aby před vstupem do festivalového areálu zahazovali pet láhve s nedopitou vodou přinesenou z města. Přeci nelze trochou vody kazit obchody smluvním stánkařům!
Tady festival, který se vždy vykazoval přívětivostí k divákům, položil první kontroverzní otázku: Stane se z Colours of Ostrava klasický podnikatelský záměr, který začne vyprazdňovat původní ideje svých zakladatelů? Té otázce nahrávají další zkušenosti. Jednou z ještě zásadnějších je syndrom matějské pouti.
Fakt, že koncerty tak vynikajících kapel, jakými jsou irští The Frames či Michal Prokop s Framus Five i další, nepříznivě ovlivnila protilehlá, jen desítky metrů vzdálená pódia prodejců speciálních nápojů, je varující. Proč se zdálo, že The Frames mají při svém koncertu před několika tisíci lidmi rozhozenou rytmiku? Zapomněli snad hrát? Nikoliv. To jen dýdžej odnaproti lákal hlasitou hudbou zákazníky k téměř prázdnému výčepu.
Také euforii z finálového festivalového koncertu Roberta Planta zchladila cesta desetitisícového davu z podhradí směrem do města. Pořadatelé totiž uzavřeli doposud fungující průchod přes Černou louku. Dav byl nasměrován do pouhý metr široké branky v kovaném plotu, kde se začal hromadit a tlačit.