Velká pocta Ivanu "Magoru" Jirousovi

Ivan Martin Jirous, básník, spisovatel, novinář a kunsthistorik, známý pod přezdívkou "Magor", obdrží Cenu Jaroslava Seiferta. Prestižní ocenění Nadace Charty 77, již získali lidé jako Jiří Kolář, Bohumil Hrabal, Ivan Diviš, Karel Šiktanc, Jiří Gruša či Dominik Tatarka.
Je to důvod k radosti. Magor patří k největším literátům, které české země zrodily. Přitom když se řekne Jirous, jen málo lidem se vybaví "básník" - poezii vždy něco zastiňuje, ať už Magorova odvaha postavit se komunismu, sepětí s The Plastic People of the Universe, věznění (seděl celkem osm a půl roku), jeho význam pro český underground či "pobuřování", jemuž média věnují takovou pozornost.
Jirous je instituce i persona non grata. Pro velkou část generace lidí dospívajících v 70. a 80. letech byl podobně jako filozof Jiří Němec a básníci Andrej Stankovič a Zbyněk Hejda vzorem a vůdčím duchem. Ukazoval, že existuje i jiná než normalizační kultura, že i v prostředí totality lze žít a jednat svobodně, pokud se člověk zřekne ambice být "úspěšný" v rámci režimu (jak zní jedna z jeho básní: "Kdybych měl ambice/ měl bych jich ještě více"). Roku 1997 začalo nakladatelství TORST vydávat Jirousovy sebrané spisy - a hned první svazek, Magorův zápisník, čítající recenze, eseje, polemiky a prózy ze samizdatu, ukázal talent, hloubku a čistotu jeho myšlení.

Persona non grata
"Nežádoucí osobou" se Jirous stal pro fízly a aparátníky: kazil jejich "práci s mládeží", protože co dělat s mladými, na které už nepůsobilo jako výhrůžka, že skončí u lopaty nebo je vyhodí ze školy? Jistě, zmlátit a zavřít, ale to nešlo u všech, bylo jednodušší zavírat Jirouse. Nechuť k jeho svobodomyslnosti a nevyzpytatelnosti je i dnes patrná u oficiózních intelektuálů a potentátů všeho druhu: částečně se to dá vysvětlit Magorovou zásadou, že "na poklepávání po ramenou by zahynula každá kultura", kterou uplatňoval v publicistických pracích, bez ohledu na to, čí výstavu recenzoval, s kým se přel (i texty staré dvacet let, polemiky bez servítků s Václavem Černým, Ivanem Svitákem nebo Ivou Kotrlou, stojí i dnes za přečtení).

Jemný lyrik
Ve zmíněné edici TORST vyšla i Magorova suma (1998), revidované vydání všech jeho básnických sbírek. Čtenář, který tu poezii nezná, ale ví něco o Jirousově divoké povaze, by čekal básně-střelbu, angažovanou poezii psanou volným veršem. Při čtení Magorových básní pak bude zasažen nečekanou jemností a lyričností, silným vztahem k Bohu i lidem, ke všemu, co milujeme a co zrazujeme.
"Magorovy labutí písně" jsou snad nejhlubší a nejdojemnější vězeňskou knihou. Jirous, prosící Boha o sílu: "Pomoz mi svatý Antoníne/ ó pokoušených patrone/ pomoz mi svatý Antoníne/ abych měl sílu říct jim ne". Anebo jindy, básnický záznam nejistoty a bolesti: "Dneska poprvé pokušení/ proniklo mi až kostní dření/ Týden už hlohy na dvoře růžově rozkvétají/ V noci se živé sny mi zdají/ na dnešek s Julianou/ mluvili jsme o emigraci/ Ráno přijeli estébáci/ a málem duši svou/ dal jsem jim ke kremaci" (20. 5. 1983).
Dnes už si každý může ty sbírky přečíst. Kdo bere literaturu vážně, by to udělat měl. Dvě poznámky na okraj: Jirous je i vynikající vyprávěč, číst jeho Pravdivý příběh Plastic People neznamená jen dostat svědectví o době a o druhé kultuře; ale člověk se občas musí také smát, že nemůže popadnout dech. A druhá: TORST vydal další svazek spisů - Magorovy dopisy.

/Od našeho spolupracovníka/

Autoři: Adam Drda