Adam Černý: Jména, která scházejí

Třicet let staré záběry z ponižujícího shromáždění v Národním divadle i z Divadla hudby se opakují jako uzavřená smyčka. Třetina lidí v České republice nezažila, co znamenala Charta '77 a proti ní zbubnovaná anticharta. Živější obraz vrátily nyní zveřejňované vzpomínky, ale i ty se dělí jen do dvou kategorií: signatářů charty a signatářů anticharty. Tedy zase schéma, ze kterého vznikají povrchní, zjednodušující soudy.
Nestačí jen vědět, jak bylo možné, že se lidé různých politických názorů dokázali shodnout na zásadě, která má cenu i dnes: že občané mají právo vědět, co stát podepsal, jaké zákony platí a právo se těchto zákonů dovolávat. Nestačí jen vědět, kdo se nechal dotlačit k podpisu, který ty statečnější v národě odsuzoval, a kdo se styděl už tehdy, kdo potom a kdo vůbec.
Mnohem důležitější je, kdo a jak to tehdy spunktoval, kdo a ze kterého telefonu komu volal a čím hrozil, co sliboval. Mnozí ze soudružek a soudruhů, kteří se pohybovali na ústředním výboru KSČ pro kulturu a na ministerstvu, jsou ještě tady. Ale k této části svého životopisu, jako někdejší místopředseda Rady České televize za KSČM, se dnes neznají. Pákami režimu byli právě oni.
Otázky by byly, ale není poptávka. Politickým špičkám, hlavou státu počínaje, výročí charty a anticharty nestálo ani za letmou zmínku, natož gruntovní úvahu.

adam.cerny@economia.cz

• Diskuse
• Celkem 8 příspěvků