Dny mezi Bregovičem a Faithfullovou

Na hlavních pódiích festivalu Colours of Ostrava až na výjimky nehrají hudebníci v epizodních rolích. Platí to už šestým rokem a uplynulé dny nebyly výjimkou. Zaměří-li se posluchač na zahraniční hosty, pak obvykle překvapení střídá událost nebo událost překvapení. Čtyřdenní festival, který navštívilo dvacet tisíc lidí, skončil včera.

Do Ostravy se v létě nejezdí jenom na několik proslulých hvězd, které spolu s pověstí festivalu už dvakrát oceněného Andělem rok co rok přivádějí stále početnější publikum. Lidé sem přijíždějí také na "živé maso", jež hýbe aktuální světovou scénou (letos to bylo třeba americké písničkářské sesterské duo CocoRosie), a na "pulzující krev", která ji svými neobyčejně intenzivními beaty okysličuje (třeba latinskoamerické soubory Bajofondo Tango Club či X Alfonso). Vždyť na jakém jiném tuzemském festivalu si lze z programu vybrat deset i víc hodinových koncertů špičkových umělců, kteří buď v Česku ještě nehráli, případně nabízejí svou hudbu v jiných či vzácně uváděných modifikacích a jsou značně vzdáleni obligátní rockové ornamentalistice?

Paralelní světy

Letos mezi ně patřil například saxofonista Ori Kaplan, někdejší člen kapely Gogol Bordello, která je v Česku dobře známa z klubových pódií. Kaplan přijel s patřičně bláznivým newyorským Balkan Beat Boxem. Nebo slovenský klávesista Marián Varga - ten se smyčcovým Moyzesovým kvartetem zahrál mimo jiné komorní úpravy písní psaných na přelomu šedesátých a sedmdesátých let původně pro Pavla Hammela a Prúdy.

Varga vystoupil na letos nové festivalové scéně, ve velkém evangelickém kostele na Husově náměstí, jehož interiér se dvěma balkony připomíná divadelní sál a kam pořadatelé situovali ztišenou meditativní či komorní hudbu. Přesto právě při Vargovi křičeli lidé nadšením jako na rockovém koncertě.

Čtyři dny "mezi Goranem Bregovičem a Marianne Faithfullovou", hudebníkem, který festival ve čtvrtek zahájil, a britskou rockovou divou, jejíž rekapitulací vlastní kariéry počínající už v šedesátých letech o včerejší noci festival skončil, tedy byly ve svých nejlepších momentech nahuštěny dvěma paralelními hudebními světy: jedním byla syrová, někdy až na kost "ohlodaná" hudba pulzující na Černé louce a ve slezskoostravském podhradí, druhým "kostelní" řada. Ta kromě Vargy nabídla ještě tibetskou zpěvačku Yunghen Lhamo či amerického hrdelního zpěváka Davida Hykese, jehož hudba byla jakousi očistnou kúrou. Kontemplativně vyzněla také hudba tria arménského virtuosa na dechový nástroj duduk Djivana Gasparyana. Repertoár vycházející z arménské lidové hudby místy zněl českému uchu vstřícně, jako by Gasparyan do Dvořákova Larga přiléval Smetanovu Vltavu a proplachoval její vodou nástroje určené k hraní Myslivečkových partitur pro žestě. Tak zvukově jedinečná, "hladká" hudba je naprostou vzácností.

Syrové a vařené

Jenže také "show musí být". Tu v Ostravě obstarala především jedna z nejsledovanějších kapel festivalu, francouzští Gipsy Kings. Pro jejich způsob flamenca však platí - slyšel-li člověk jednu z písní, slyšel všechny ostatní.

Pokud někdo z hostů Colours of Ostrava obdobně jako Gipsy Kings vyšel z rodné hudební tradice, ale nepřevařil ji, aby změkla, pak to byli fascinující kubánští postrockeři X Alfonso.

Jejich silně perkusivní hudbu drží pohromadě tradiční kubánské rytmy, které však nezní v očekávaném salonním zábavném provedení, ale spolu s hrubými kytarovými riffy jako bouřlivý novorockový armagedon. Nejspíš takhle opravdově hrála hendrixovská rocková generace na pódiích šedesátých let, když byl rock ještě záležitostí života a smrti.

Že by na Colours skrze médium X Alfonso aspoň na chvíli přeskočil duch legendárního festivalu v Monterey, kde veškeré novodobé festivalové dění před čtyřiceti lety začalo? A proč ne?! Člověk musí mít občas mystický zážitek, aby si uvědomil víc než jen bolavé nohy z přebíhání mezi festivalovými scénami. Je třeba nechat se také povznést.

Autoři: Ivan Hartman