Pavel Hroboň: Zdravotnictví potřebuje více peněz. Ale ne od státu

Názory, že jediným problémem českého zdravotnictví je nedostatek peněz, se objevují stejně nezdolně a opakovaně jako námraza na silnicích (viz například text nazvaný Stát - největší zdravotní dlužník; HN 27. prosince). Jaká je tedy skutečnost?

Stát platí dost

Srovnání s bohatšími zeměmi, ať už v absolutních částkách nebo v procentech hrubého domácího produktu věnovaného na zdravotnictví, nedávají smysl. Stejně tak bychom mohli požadovat stejnou platovou úroveň jako v Německu pro všechny české zaměstnance.

Závislost procenta HDP věnovaného na zdravotnictví na absolutní výši HDP na hlavu je opakovaně prokázána. Pokud vezmeme tuto závislost do úvahy, v mezinárodním srovnání Česká republika na rozdíl třeba od Slovenska nebo Polska své zdravotnictví nijak nezanedbává.

V budoucnu bude české zdravotnictví díky stárnutí obyvatelstva skutečně potřebovat více peněz. Proto také vláda ustavila takzvaný Kulatý stůl k financování českého zdravotnictví, který má navrhnout dlouhodobé řešení.

Spíš daň než pojistka

V příštích několika letech ale můžeme další rozvoj českého zdravotnictví financovat z rezerv dnešního systému. Tomu, kdo pochybuje o možnostech úspor, doporučuji podívat se na nákupní ceny vydávané nemocnicemi. Nebo třeba na zdravotnickou techniku využívanou jenom několik hodin denně. Případně zbytečné pobyty v nemocnicích u pacientů, kteří mohou být léčeni ambulantně, či nedostatečnou koncentraci vysoce specializované péče na menší počet pracovišť. A další dlouhodobé neduhy českého zdravotnictví.

Do konce loňského roku mezi ně patřilo i zneužívání bezplatné péče ze strany některých občanů. Právě tyto problémy řeší vládní reformní návrhy.

Naprosto naivní je spoléhat se na možnost zvýšení plateb ze státního rozpočtu. Situace veřejných financí je zřejmá každému, kdo chce vidět. Úplně nesmyslné je potom tvrzení o "parazitování" státu na veřejném zdravotním pojištění.

Většina peněz do zdravotního pojištění skutečně přichází z odvodů ekonomicky aktivních občanů a jenom menší část ze státního rozpočtu ve formě tzv. platby státu za děti, důchodce a další nepracující občany. Cílem platby státu ale nikdy nebylo pokrýt náklady na zdravotní péči těchto občanů. Stát jenom poskytuje určité navýšení prostředků veřejného zdravotního pojištění.

Jasně o tom svědčí fakt, že v řadě evropských zemí s podobným systémem pojištění taková platba státu vůbec neexistuje. Je třeba smířit se s myšlenkou, že takzvané pojištění (lépe řečeno odvody na pojištění), které platíme, je ve skutečnosti spíše daní. Formálně se pak odvody liší od daně hlavně proto, aby nespadly do státního rozpočtu, což je chvályhodné.

Zrušený nesmysl

Peníze navíc, které bude české zdravotnictví v budoucnu potřebovat, musí přijít ze soukromých zdrojů. Postupně a tak, aby neohrozily solidární financování potřebné zdravotní péče.

První kroky už byly udělány. Patří k nim regulační poplatky doplněné limitem chránícím dlouhodobě nemocné. A také doposud zakázaná možnost kombinovat legálně peníze z veřejného zdravotního pojištění a peníze soukromé, včetně připojištění.

Právě odstranění nesmyslného zákazu, který paicentům znemožňoval doplatit si na "nadstandard", bude výraznou pobídkou pro rozvoj komerčního zdravotního pojištění.

Další inspiraci pro zvýšení přílivu soukromých peněz do zdravotnictví při zachování solidarity nám nabízí například změny v odvodech na veřejné zdravotní pojištění provedené minulý rok v Nizozemsku.

Ti, kteří zaspali, škodí

Právě reforma založená na současných světových trendech konkurence, regulovaného trhu, nákupu zdravotních služeb pojišťovnami a většího zapojení občanů, zajistí dlouhodobý rozvoj českého zdravotnictví.

Ti, kteří spoléhají na stát a centrální řízení, zaspali dobu a ve skutečnosti českému zdravotnictví škodí.

Autor je náměstkem ministra zdravotnictví

• Diskuse
• Celkem 6 příspěvků