Oldřich Vojíř: Jak změnit českou energetiku

Ministerstvo průmyslu a obchodu vypracovalo variantní návrh nové energetické koncepce. Za poslední desetiletí jde již o čtvrtý dokument. První dva sloužily jen jako orientační materiál. Předposlední dokument z roku 2000 byl schválen vládou i Poslaneckou sněmovnou a měl ovlivnit strukturu české energetiky.
Tento materiál obsahoval cíle jako byla dostavba Temelína, přijetí energetického zákona a zákona o hospodaření energiemi, vytvoření tržního prostředí v elektrotechnice a plynárenství, zajištění dostatečných zásob ropy a v neposlední řadě i zvýšení podílu obnovitelných zdrojů na celkovém výkonu elektroenergetiky a teplárenství.
Tato koncepce měla své příznivce i odpůrce, což je v pluralitní společnosti běžné. Platí ale také, že v jednu chvíli se musí vláda a Parlament většinově rozhodnout a kompromisní dokument schválit.
Nejhlasitěji přitom protestují proti energetické koncepci ekologičtí aktivisté. Titíž aktivisté protestují proti jaderné energetice, proti těžbě uhlí a klasické energetice, méně už proti plynárenským zdrojům. Jsem přitom přesvědčen, že kdyby se měla stavět další velká vodní elektrárna, budou protestovat také.
Bylo by tedy dobré, kdyby dokázali předložit reálný projekt získávání energie, který by nahradil evropské jaderné zdroje včetně těch domácích, stejně jako zdroje uhelné. Mají-li přijít nové energetické investice na principu tržního modelu, pak nelze hovořit o dotacích a regulacích (např. povinný odkup energie z obnovitelných zdrojů), neboť ve svém důsledku je poškozen konkurent a hlavně konečný spotřebitel, a tím je český občan.
Jeden příklad za všechny. Nedávno byly postaveny dvě větrné elektrárny o celkovém výkonu 1,2 MW v obci Jindřichovice pod Smrkem. Investice dosáhla výše 62 miliónů, z toho je polovina nevratnou dotací a dalších 25 miliónů je zvýhodněná půjčka.
Tyto elektrárny jsou závislé na proudění vzduchu, a proto dodávají třetinu svého instalovaného výkonu. Odtud pramení až trojnásobně vyšší cena energie, než je ta z jaderného a tepelného zdroje.
Takovýchto elektráren by muselo být vybudováno šest tisíc, aby nahradily dva bloky Temelína, což by stálo zhruba 180 miliard korun. Je jistě vhodné (tam kde se to vyplatí) nahradit klasické zdroje zdroji obnovitelnými. To, co je ovšem klíčové, a na tom se shodneme i s ekology, je nutnost snižování energetické náročnosti výroby. Stát by měl jít také vzorem a minimalizovat tepelné ztráty v budovách úřadů, škol či nemocnic.
Schválená koncepce se orientovala na efektivnost zásobování energiemi jak výrobní tak nevýrobní sféry. Nově připravená koncepce se naopak orientuje na státní efektivitu. Na snahu maximalizovat národní energetickou nezávislost i za cenu vyšší ekonomické náročnosti. Odtud logicky pramení preference výroby elektřiny a tepla z domácích uhelných zdrojů a orientace na jadernou energetiku, kdy palivo je relativně dostupné.
Tato úvaha má své racionální jádro, obzvláště při energetické závislosti celé Evropy na cizích zdrojích, především ropy a zemního plynu. Už dnes státy střední a východní Evropy dodávají elektrickou energii do západních zemí. Z ekonomického hlediska je přitom převis nabídky nad poptávkou výhodný pro zákazníka.
V tržním prostředí se tak zvyšuje konkurence a ta tlačí cenu směrem dolů. Nová energetická koncepce preferuje vyšší míru regulace a zasahování státu. Rovněž velmi optimisticky stanovuje podíl obnovitelných zdrojů až na úroveň dvanácti procent celkové produkce. Proto po třech letech dochází k vytvoření nikoli doplňku energetické koncepce, ale k její nové verzi.
Prvně po dvanácti letech je v ní zmíněna možnost prolomení ekologických limitů těžby hnědého uhlí. Toto omezení nebylo nikdy ekologické, ale ryze politické, ve snaze regulovat těžební prostor a přinutit společnost racionálně vytěžit již stávající rozfárané doly. Nastal přitom pokles roční těžby ze 100 miliónů tun ke konci osmdesátých let na dnešních přibližně 50 miliónů tun.
Na vině přitom nebylo toto rozhodnutí, ale změna energetického portfolia (vyšší podíl plynu na celkové spotřebě) a snižování energetické náročnosti, především ve výrobě. Stát by měl dát nyní šanci těžebním společnostem a občanům, kterých by se případné prolomení limitů týkalo, aby se vzájemně dohodli a vypořádali.
Ministerstvo průmyslu předložilo dokument, který se začíná probírat ve sněmovním energetickém podvýboru a bude projednáván i na půdě hospodářského výboru. Začíná diskuse, která v Parlamentu otevře prostor pro všechny názory. Debatovat budeme nad předloženým návrhem, který můžeme doplnit, upravit, ale třeba i odmítnout.
Osobně nejsem zastáncem dlouhých nikam nesměřujících debat. Dokument jako energetická koncepce má totiž dát určitá doporučení, pokud jde o směřování národní energetiky, nikoli být závazným nebo dokonce dogmatickým předpisem. V otevřené Evropě budeme muset vytvořit spíše vhodný prostor pro naše energetické společnosti a vytvářet tlak na jejich konkurenceschopnost. Nikdy se však nesmí zapomínat na zákazníka.

Autor je místopředsedou poslaneckého klubu ODS