V žebříčku nejlepších univerzit, zpracovaném rozsáhlým průzkumem mezi akademickými elitami vzdělávací přílohou britského deníku The Times, jasně dominují americké univerzity.
Do první padesátky se dokázalo dostat jen pět škol z kontinentální Evropy: po dvou francouzských a švýcarských a jedna německá. Až na švýcarskou ETH v Curychu, však dosáhly jen na druhou polovinu padesátky. Z celé Evropy mohou s Američany důstojně soutěžit jen Britové: v elitní padesátce získali osm míst, Cambridge a Oxford se propracovaly do první desítky, London School of Economics skončila těsně za ní.
Absolventi a laureáti
Při hodnocení kvality hraje roli pět měřítek: jak citované jsou vědecké publikace profesorů, jakou šanci mají absolventi na získání prestižního a dobře placeného místa, jak je univerzita schopna získat jako vyučující nejžádanější experty v oboru a zahraniční studenty. Roli sehrál i počet významných vědeckých ocenění, například Nobelových cen.
Stejná měřítka se používají i v jiných žebříčcích, mohou mít jen jinou váhu. Na předních místech se však objevují stejné univerzity, jen v mírně obměněném pořadí.
Evropská unie si už řadu let připouští, že soutěž o elitní vzdělání prohrává nejen se Spojenými státy, ale i s Austrálií či Kanadou. Předseda Evropské komise José Barroso otevřeně říká, že unie se nestane jedničkou ve světové konkurenci a nebude se těšit z rychlého růstu životní úrovně dřív, než takové školy vytvoří. "Potřebujeme v Evropě alespoň jeden Massachusetts Institute of Technology," řekl v rozhovoru pro britský list Financial Times.
Kvalitu amerických a evropských univerzit může srovnávat z vlastní zkušenosti. Působil jako profesor politologie na prestižní Georgetown University ve Washingtonu.
Chybí peníze a volnost
Evropské školy nedokáží s americkými držet krok kvůli dvěma hlavním slabinám. Za prvé mají méně peněz, protože Spojené státy investují do vědy a vzdělání více než většina evropských zemí, výjimkou je jen Skandinávie. Druhou brzdou je regulace.
Ve Francii i Německu do poměrů na univerzitách výrazně promlouvají vlády a vytyčují do značné míry studijní programy. Nezávislost, srovnatelnou s tou, jíž se těší americké univerzity, mají jen francouzské elitní "grandes école". Ne náhodou se právě dvě z nich jako jedny z mála dostaly do světové padesátky.
Obchod za miliardy
"Investice hrají klíčovou roli," míní ředitel sekce vzdělání OECD Barry McGaw. Americké univerzity mají právě podle OECD na jednoho studenta 22 234 dolarů ročně, německé necelou polovinu: 10 504 dolary a francouzské 8837 dolarů. Školy v nových členských zemích unie, z nichž se žádná nedokázala do žebříčku propracovat, pak mají ještě skromnější rozpočty: v Maďarsku 7122 dolary a v Česku pouhých 5555 dolarů. Všechny údaje jsou uvedeny v paritě kupní síly, odrážejí tedy rozdílné ceny v jednotlivých zemích.
Americké univerzity získávají peníze ze školného. Platí se nejen na soukromých, ale i na veřejných univerzitách. Naopak evropské školy jsou z velké části odkázány na státní peníze.
I v Británii, kde se školné platí, však existuje státem stanovená laťka. Univerzita nesmí od studenta ze zemí EU žádat více než 3120 liber ročně (150 tisíc korun ročně). Špičkové univerzity jako Oxford či Cambridge však tvrdí, že jejich náklady na jednoho studenta jsou kolem desíti tisíc liber (480 tisíc korun). Proto lákají zahraniční studenty, od nichž mohou žádat vyšší školné.
Mezinárodní finanční korporace (IFC) v nedávné studii spočítala, že vysokoškolské vzdělání se stává čím dál výnosnějším obchodem: jen příjmy od zahraničních studentů představují 30 miliard dolarů.
