Aleš Bastin: Agresivita neplatičů roste, často nám nadávají

Peníze jsou důležité, ale musíme respektovat dobré jméno naší firmy i klienta, který nám vymáhání dluhů svěřil, říká Aleš Bastin ze specializované mezinárodní společnosti, jejíž kořeny sahají do roku 1923. Označení vymahačská firma proto nemá rád.

hn: Máte kvůli většímu zadlužování domácností více práce?
Meziročně roste počet vymáhaných případů o deset až patnáct procent. Měsíčně dostáváme 25 až 35 tisíc nových případů. Našimi hlavními klienty jsou banky, splátkové firmy, pojišťovny, telekomunikační společnosti, internetoví provideři a pak celý sektor služeb, to znamená distributoři plynu, elektřiny a vody.

hn: Souvisí větší zájem bank o služby inkasních firem s růstem nesplácených půjček?
To je jen část pravdy. Dříve banky preferovaly vymáhání dluhů hlavně soudní cestou. Ve využití inkasních společností jim bránila špatná pověst této branže, která byla spojována s pofidérními společnostmi a mafiemi. Objevovali se v ní lidé, kteří vyhrožovali rodinám a používali další násilné metody, jako třeba ničení zámku od bytu vteřinovým lepidlem. Zvrat nastal, až když se banky přesvědčily, že i v Česku už působí profesionální inkasní společnosti, které jsou součástí renomovaných zahraničních firem, nebo mají zahraniční know-how.
Růst počtu neplatičů samozřejmě souvisí i s boomem půjček drobným klientům. Pro banky přestává být vymáhání dluhů efektivní. Ti, kteří tuto práci dělají v bankách, mají obvykle i jiné povinnosti, nemohou neplatiče tak často kontaktovat ani za nimi chodit jako my.

hn: Co čeká bankovního dlužníka, když se stane případem pro inkasní společnost?
Nejdříve pokračujeme v tom, co už banka začala. Mírumilovnou cestou upozorníme, že má klient závazek, který by měl dodržet. Potom tlak stupňujeme formou dalších dopisů, telefonátů a SMS zpráv podle toho, jak si na něj zjistíme kontakty. Pokoušíme se s ním nějakým způsobem jeho situaci řešit včetně osobního jednání. Snažíme se získat celou pohledávku, ale zároveň se snažíme hledat s dlužníkem cestu, aby byl schopný dluh zaplatit.

hn: Jak se bankovní dlužníci obvykle chovají - komunikují s vámi, nebo se zapírají?
Do roku 2000 šlo většinou o případy, kdy lidé něco nezaplatili, protože zapomněli, třeba kvůli tomu, že měli nějaký jiný problém, nebo byli v zahraničí. V posledním období ale agresivita dlužníků roste. Rovnou nám říkají, že nezaplatí, protože nemají z čeho. Často nám nevybíravě nadávají. Většinou se jedná o lidi, kteří si vzali druhou půjčku, protože nebyli schopní hradit tu první. Problém je, že druhou půjčku vůbec dostali. Banky sice využívají registr dlužníků, ale půjčky, které mají lidé u splátkových firem, v něm nefigurují.

hn: Co děláte v případě, kdy s vámi dlužník nespolupracuje?
Musíme volit ráznější metody. Máme takzvaný inspektorský servis, což jsou lidé, kteří dlužníka osobně navštíví. Vysvětlí mu, že takový postoj je pro něj velmi nebezpečný, že může skončit u soudu. Dlužník musí cítit, že mu prostě nedáváme pokoj, než se s námi domluví. Ale používáme jen psychologické metody nátlaku. Peníze jsou jedna věc, ale musíme respektovat dobré jméno naší společnosti a našeho klienta.
Faktem ale je, že roste počet lidí, na které dopadla nezaměstnanost a jejich situace se hodně zhoršila. Dokonce řešíme i dluhy velmi mladých lidí, kterým banky půjčily několik desítek tisíc ještě v době jejich studií.

hn: Jak, když nemají z čeho splácet?
Můžeme jim počkat, ale musíme vidět, že se snaží něco podniknout, třeba jít na brigádu. My neříkáme: Prodejte třeba zlaté hodinky po dědečkovi. Na to musí každý přijít sám.