Mecenáši: hrdinové, kteří musí přijít do módy

Když kníže Lichtenštejn nechal na konci druhé světové války odvézt ze svých dvou moravských zámků několik vagonů starožitností, zůstaly komnaty Valtic a Lednice prázdné. Itinerář byl dalších šedesát let uložený ve Vaduzu. Potomci Lichtenštejna, kteří o svá panství na Moravě přišli, se letos rozhodli část cenností prodat v mezinárodních aukcích. Český stát tam vyslal vlastní dražitele, ovšem s omezeným rozpočtem. Na Moravu se ale teď část cenností vrátila také díky finanční podpoře soukromníků.

"Když už na zámku podnikáme, je přirozené, že firma pomůže i s navrácením jeho někdejších pokladů," nechal se slyšet předseda představenstva valtické společnosti Vinné sklepy Antonín Šťastný. Cedulka s poděkováním donátorovi teď visí u tří staronových obrazů, z nichž jeden pochází právě z lichtenštejnské sbírky. Vinařská společnost za plátna zaplatila v londýnské aukční síni Christie's stovky tisíc korun, přesnou částku vinaři nechtějí prozradit. Do zámecké expozice dali obrazy k dlouhodobé zápůjčce.

Dalších pět pláten pro zámek Lednice vydražil Luděk Mikulecký, majitel firmy Bors, provozující autobusovou dopravu. Oba mecenáše navíc doplnila nizozemská nadace Jonathan-Anna Stichting, která českým sbírkám pomohla v mezinárodních dražbách už několikrát.

Z rozsáhlé lichtenštejnské sbírky se na místo vrátil sice jen zlomek původních cenností - i s položkami vydraženými za státní peníze dohromady šestatřicet uměleckých děl a interiérového vybavení - podpora soukromníků však vzbuzuje naději. Česká muzea, která dlouhodobě nemají dost prostředků na uspokojivé rozšiřování svých sbírek, si mohou nechat zdát sen o tom, že vedle sportovního sponzorství konečně přichází do módy i mecenášství v oblasti umění. Zřejmě už příliš dlouho platí, že když má české umění podporu soukromníka, je jím většinou buď cizinec, nebo český emigrant.

Vítaný host
Bruno Schreiber se narodil v České Lípě. Vystudoval chemii u Otty Wichterleho a roku 1968 emigroval do Švýcarska. Než zjara před třemi lety navštívil pobočku Muzea Šumavy v Kašperských Horách, znali ho už dobře v Praze. V Uměleckoprůmyslovém muzeu byl coby sběratel historického skla a expert na biedermeier vítaným hostem. V Kašperkách se ale ocitnul poprvé, a skoro mu vzalo dech, když viděl, že vystavené kousky jsou příbuzné těm v jeho vlastní sbírce, ba co víc - zjistil, že v muzeu očividně chybějí soubory z období biedermeieru a druhého rokoka, kterými se šumavské sklárny proslavily a na které se on sám specializuje.

Ihned se chtěl setkat s některým z odborných pracovníků muzea. "Ten den tam ale nikdo nebyl, naštěstí mi však domluvili schůzku na jindy. Někdy stačí málo, a muzeum může o svého mecenáše přijít," směje se sběratel, jehož kolekce v hodnotě přibližně pěti milionů korun je již od května 2006 majetkem šumavského muzea. Jeho zaměstnanci se ukázali jako komunikativní lidé, odborníci, kteří umí pro svůj obor získat i zájem města a kraje. Velké investice, které úřady daly do rozvoje muzea, byly příslovečnou poslední kapkou, co sběratele přesvědčilo, že tady bude jeho sbírka v dobrých rukou.

Darování by ale určitě neproběhlo tak snadno, kdyby se Schreiber sám myšlenkou na mecenášství už delší dobu nezabýval. Dle jeho názoru musí k dárcovství dospět každý sběratel, který nashromáždí víc předmětů, než kolik jich potřebuje k okrášlení vlastního obydlí.

Krása tušené historie
Jeho sbírka má počátek v roce 1970, kdy si Bruno Schreiber ve Vídni koupil dvě starožitné číšky. Brzy k nim přibyla žlutě glazurovaná biedermeierovská sklenice s vyrytým letopočtem 1825 a čtyřmi ženskými jmény. "Ty dámy či dívky snad pobývaly v lázních a společně si zde daly zhotovit čtyři stejné číšky. Nakonec po jejich přátelství nezbylo zřejmě nic jiného než tato jediná sklenice," odhaduje pravděpodobný příběh skleněného artefaktu. A právě tušená historie starých krásných věcí ho začala přitahovat.

Sběratelem se sice hned necítil, přesto kamkoliv přijel, zajímal se o starožitnosti. "Chtěl jsem vědět, jak se určuje jejich cena, a tak jsem si o tom koupil nějaké knihy," vysvětluje a pojmenovává první charakteristiku dobrého sběratele: oblast svého zájmu musí studovat.

Krásných a cenných předmětů začalo doma u Schreiberů přibývat, a když zaplnily skříň, dospěl sběratel k dalšímu poznání: svou narůstající kolekci musí začít systematicky třídit.

Nový koníček mu dělal radost, ale čím více sběratelství propadal, tím častěji zažíval také zklamání. "Sběratelé jsou strašně ješitní, chtějí se o svou radost podělit, ukázat nové kousky, někdy však musí čelit nepříjemnému poznání, že ani rodina, ani návštěvy nemají o staré cennosti valný zájem," líčí Schreiber a lišácky se při tom usmívá, jako by se sám bavil představou, jak podivínsky musí v očích nezasvěcených vypadat.

Své rozhodnutí sbírku darovat popisuje s nadsázkou jako nevyhnutelný a téměř osudový krok. "Mohlo třeba dojít k zemětřesení a mé přetížené vitríny by se propadly o patro níž. Nebo by mohl přijít zloděj, a když by nenašel žádné peníze, ze vzteku by vitríny roztřískal. Ale nakonec se ozvala pojišťovna. Asi se o mně něco doslechli, a tak chtěli udělat kontrolu domu," vypráví českolipský rodák. Schreiber své starosti zlehčuje, nicméně asi každý sběratel musí časem začít přemýšlet, kam by vlastněné cennosti bezpečně a současně smysluplně umístil.

Rozsáhlá sbírka Bruna Schreibera je nyní již natrvalo součástí Muzea Šumavy a tvoří samostatnou expozici v jednom z výstavních domů v Sušici, kde má tato instituce své sídlo. Byl jí věnován celý jeden sál - krásně zrekonstruovaný ve stylu 19. století. Vypadá to na oboustranně výhodný a logický happy end. Sběratel se však během večera na začátku léta, kdy v Praze přednášel na pozvání Muzea Šumavy a spolku Praha - Cáchy, vůbec nezmínil o prázdnotě, která u něj doma musela umění shromažďované takřka čtyřicet let vystřídat. Schreiberovy vitríny se prý ale začínají znovu zaplňovat, tentokrát porcelánem.

Generál sběratelem
Sběratelem a potom i mecenášem se stal i Rakušan Christian Clausen, emeritní generál a velitel vojsk NATO při konfliktu na Kypru. Sbírání se začal naplno věnovat až ve výslužbě a vypracoval se na jednoho z předních znalců. Také Clausen se spřátelil s šumavským muzeem. Počátek jejich spolupráce trochu připomíná detektivku.

"Začalo to na břehu romantické a studené Otavy, byl jsem tam s lopatou a repelentem v ruce," vzpomíná štíhlý, šedovlasý muž, který si nechal zaregistrovat metodu sloužící k ověřování pravosti historických sklářských výrobků. Jeho patentu předcházel výzkum, pro který Clausen potřeboval alespoň kousky zaručeně pravého loetzovského skla. Sklárna Loetz kdysi stála právě na Šumavě a Christiana Clausena napadlo hledat odpadové haldy, na které se před sto lety házely střepy a nepovedené kusy. Proto ta výprava s repelentem.

Zásluhou Clausenovy metody, kterou dnes praktikuje vídeňský Institut pro vědu v umění, lze během několika hodin zjistit, zda je přinesená váza pravá, jako jsou například v aukcích tolik oblíbené značky Loetz či americké Tiffany, nebo zda jde o napodobeninu.

Na půdě je poklad
Rakušan, sám sběratel skleněných starožitností, také na Šumavě pátral po osudu jedné z nejproslulejších skláren nazvané Klášterský mlýn (Klostermühle). Ta - jak Clausen diplomaticky říká - "zanikla při dramatických událostech souvisejících s dobou po druhé světové válce".

Na půdě Muzea Šumavy při té příležitosti objevil v papírových krabicích střihový archiv. Skláři v Klášterském mlýně totiž pracovali na zakázky podle uměleckých návrhů, které se kreslily jako střihy na papír. "Abyste si udělali představu, jak produktivní tehdy sklárna byla, budiž řečeno, že na půdě je uloženo přes osmdesát tisíc střihů," říká Clausen. Návrhy, zhotovené v poměru 1:1 k následnému výrobku, mají často nadčasový, krásný design, který by se uplatnil i v současné výrobě.

"Střihy se zhotovovaly podle momentální módy, byly součástí 'wiener werkstätte'. Skláři dělali i velmi malé zakázky, třeba jen dva kusy. To všechno je na střizích pečlivě zaznamenáno," popisuje Christian Clausen se zaujetím.
Kolekce střihů je však velmi poškozená. Proto se sběratel stal sponzorem jejich záchrany: věnoval 700 tisíc korun na dostavbu dílny, ve které budou střihy restaurovány a tříděny.
-

Slavní dárci
V novodobé historii patří mezi největší mecenáše Rainer Kreissl. Pochází z Děkova u Žatce a do Německa emigroval roku 1963. V Mnichově se stal ředitelem pobočky významné aukční síně. Českému státu věnoval dvě rozsáhlé sbírky: kolekci anatolských koberců, které má nyní ve správě pražské Náprstkovo muzeum, a zhruba pět set kusů afrického domorodého umění, jimiž obdaroval Správu Pražského hradu. Menší soubor čínského a japonského umění také věnoval Národní galerii.

Nejslavnější mecenáškou posledních desetiletí je bezesporu Čechoameričanka Meda Mládková. Během řady let, která se svým mužem, bankéřem Janem Mládkem, strávila v emigraci, nakupovala v socialistickém Československu díla současných umělců. Mnoho z nich, zvláště ty režimem ne-uznané nebo přímo pronásledované, tak významně podporovala. Její sbírka zahrnuje největší kolekci dnes světově proslulého průkopníka abstrakce Františka Kupky. V menším počtu má také práce sochaře Otto Gutfreunda, Jiřího Koláře, Jiřího Načeradského, Zdeňka Sýkory, Karla Ne-praše, Magdaleny Jetelové či Adrieny Šimotové.

Po smrti svého muže se rozhodla sbírku, jejíž cena se odhaduje na 380 milionů korun, darovat českému státu. Odmítla ji však poskytnout Národní galerii, neboť se bála, že by se kolekce rozpustila a ztratila v depozitářích. Vymínila si, že získá od státu vlastní prostory, kde budou díla vystavena. Tak vzniklo v objektu Sovových mlýnů na pražském nábřeží Muzeum Kampa. Otevření muzea předcházely velké spory: navzdory všem památkářským posudkům si Mládková prosadila při stavebních úpravách řadu výrazných skleněných prvků a její nadace také nakonec neinvestovala do rekonstrukce tolik, kolik původně slíbila. Počáteční problémy se ale již zdají být překonány: Muzeum Kampa patří k nejdůležitějším bodům na pražské mapě současného umění.
Podstatně méně nápadnou, přesto významnou pomocí současnému umění je také Nadace Jana a Milan Jelínek. Čeští emigranti žijící ve Švýcarsku konzultují své plány s představiteli Akademie výtvarných umění a odborníky z Národní galerie a podle jejich rady nakupují nejmladší umění. To pak nabízejí do velkých českých sbírek.

Snímky ČTK, Muzeum Šumavy: Karafa z 19. století zdobená takzvaným "nitkováním" pochází ze sbírky českolipského rodáka Bruna Schreibera. Umělecká díla z lichtenštejnských sbírek se na začátku léta dražila v londýnské aukční síni Christie's. Tři plátna za stovky tisíc korun zakoupila společnost Vinné sklepy a valtickému zámku je poskytla do dlouhodobé zápůjčky. Obrazy představil veřejnosti kastelán Valtic Michal Tlusták a marketingový ředitel firmy David Šťastný (ve světlé košili).  Svou rozsáhlou kolekci historického skla věnoval Bruno Schreiber Muzeu Šumavy. Nemalou částkou tuto instituci podpořil i emeritní generál NATO Christian Clausen.

• Diskuse
• Celkem 2 příspěvků