Kulový blesk: jev, který dlouho věda nebrala vážně

Ten experiment měl tragické následky. Roku 1753 vypustil německý fyzik Georg Wilhelm Richmann v ruském Petrohradu draka do bouřkového mraku. Podle zprávy jeho asistenta M. Sokalova tehdy vyskočila z konce provazu modravě zářící koule o průměru 10 centimetrů a zasáhla nešťastného vědce přímo doprostřed čela. Byl na místě mrtev. Kulový blesk mu ještě stačil ožehnout boty a kabát, vyrazit z pantů dveře místnosti a rozštípnout jejich rám.

"Přes neustále rostoucí výčet vlastností, jak je popsali důvěryhodní očití svědkové, dodnes nemůžeme o kulovém blesku vyslovit nic určitého. Mnoho vědců je však stále více přesvědčeno, že jednoho dne jej vysvětlit dokáží." Tato slova napsal britský spisovatel Arthur C. Clarke už v 80. letech minulého století - a dodnes na nich není třeba nic měnit. Ale i pouhé přesvědčení badatelů, že jev objasnit lze, bylo tehdy velkým krokem vpřed.

Ještě v druhé polovině minulého století totiž většina vědců existenci kulového blesku vůbec neuznávala a považovali jej za jev patřící do stejného šuplíku jako UFO nebo yetti. Roku 1993 se konal v Salcburku vědecký kongres Vizotum 93, který měl odpovědět na otázku, zda jde o reálný úkaz, či o pouhý přelud. "Fenomenologická a psychologická analýza pozorování kulových blesků" nebo "Kulový blesk, případ pro fyziku a psychologii" - i tak zněly názvy některých referátů. Nicméně v té době už většina vědců fyzikální podstatu kulového blesku alespoň připouštěla a výsledkem konference bylo "oficiá­l­ní" potvrzení jeho existence.

Kulovým bleskem se zabývali už starořímští filozofové Lucius Annaeus Seneca a Plinius Starší. Časté zprávy o něm pocházejí také ze středověkých kronik. Tak například roku 1105 byly nad Prahou pozorovány velké ohnivé koule, které zářily všemi barvami duhy a pomalu se otáčely. Ve Francii roku 1557 tento jev jakési Dianě de Pottiers zkazil svatební noc, když během ní proplul ložnicí. O dvaadvacet let později za neobvyklých okolností poctil svou návštěvou také katedrálu ve Wellsu.

"Kněz ve svém kázání začal bez úvodní modlitby přednášet o duchách a jejich projevech. Vtom západním oknem vnikla do chrámu tmavá nesouměrná věc velikosti míče. Pohybovala se podél stěny, kde je kazatelna, a náhle se rozprskla s hlukem a hrůzou, jako kdyby naráz vypálily stovky děl. Nadto strhla se nejdivočejší bouře se záplavou blesků, jako kdyby v chrámu zuřil požár," tvrdil jeden ze svědků.

Na kostely mají kulové blesky spadeno často. Také zpráva z roku 1718 vypráví o tom, jak ve francouzské obci Couesson zapálily chrám hned tři kulové blesky současně. V říjnu 1638 se v kostele v anglické vsi Widecombe-in-the-Moor objevil za silné bouře kulový blesk o průměru bezmála půldruhého metru. Čtyři věřící zabil a několik desítek poranil.

Útoky kulových blesků na chrámy ale nemusí nutně být projev Božího hněvu. Tyto stavby bývaly zdaleka nejvyššími objekty obcí a jejich věže, tehdy ještě bez hromosvodů, statickou elektřinu z atmosféry přímo odsávaly. Pokud je kulový blesk opravdu elektrický jev, pak byl jeho výskyt v kostelech téměř zákonitý.

Nevypočitatelné chování

"Dokud fyzika nepřinesla poznatky o podstatě elektřiny, lidé přijímali kulový blesk stejně jako hrom nebo povodně; byl pro ně projevem nevyzpytatelného a často nepřátelského všehomíra," tvrdí kniha Svět tajemných sil Arthura C. Clarka. "V 19. století si ovšem vědci studující elektřinu nedokázali srovnat své poznatky s představou, že něco takového jako blesk může existovat v podobě uzavřené a s ničím nespojené koule."

Nicméně pozorování neubývalo - právě naopak. Roku 1809 kulový blesk zabil jednoho muže a zapálil hlavní stěžeň britské válečné lodi HMS Warren Hastings. Roku 1875 francouzský vědec Wilfred de Fonvielle vydal knihu Bouře a blesk, v níž shromáždil přibližně 150 výpovědí o setkání s tímto jevem.

Vysvětlení podstaty kulového blesku komplikuje jeho nevypočitatelné chování. Někdy útvar dokáže projít tlustou zdí nebo kovovým plátem, aniž by zanechal jakoukoliv stopu, jindy vytvoří otvor podobný zásahu dělostřeleckým granátem. Vedle toho jsou známy případy, kdy zářící koule prošla křehkou okenní tabulí bez jejího poškození, jindy ve skle vytavila jen nepatrný otvor.

Noční let do Washingtonu

Totéž lze říci o chování kulového blesku k lidem. V červnu 1993 v Olomouci kulový blesk vlétl do garáže a zranil v ní muže, který musel být s popáleninami převezen do nemocnice. Loni v červnu zase ohnivá koule zabila psa v Bublavě na Sokolovsku. Naopak z léta roku 1865 pochází svědectví učitele v Hošticích u Zdounek, kde kulový blesk udělal díru do okna, vnikl do stavení, kroužil nad hlavou dítěte a měnil přitom barvy jako mýdlová bublina, aniž by dítěti ublížil.

Zdaleka ne všechna setkání se však odehrála za bouřky a na zemském povrchu. Roku 1963 uveřejnil časopis Nature článek o kulovém blesku, který se zjevil v přetlakové kabině tryskového letadla společnosti Eastern Airlines při nočním letu z New Yorku do Washingtonu a zase ji opustil, aniž by se lidem či stroji něco stalo.

Někdy se kulový blesk chová vysloveně podivínsky. Existuje svědectví o tom, jak se ponořil do škopku s vodou a zůstal tam tak dlouho, dokud se všechna nevyvařila. Pro vědce má toto zdánlivě bizarní pozorování velký význam, neboť dokazuje, že jev je energeticky soběstačný a nezávislý na látkách obsažených ve vzduchu.

Antihmota i černá díra

Kulový blesk láká řadu badatelů, zatím se jej však přesvědčivě napodobit v laboratoři nepodařilo. Například roku 2007 ohlásili Antonio Pavaa a Gerson Paiva z univerzity v brazilském Pernambuku, že vytvořili ohnivou kouli z hořícího křemíku. Jejich "kulový blesk" však byl velký jen pár centimetrů a zmizel po sedmi vteřinách. O rok později vytvořil tým profesora Gerda Fussmanna z berlínské Humboldtovy univerzity podobný útvar pomocí elektrod ponořených do vody. Dosahoval průměru až 20 centimetrů, vydržel však pouhou třetinu sekundy.

Nemožnost vyrobit kulový blesk uměle dává prostor pro vznik odvážných hypotéz. Většinový názor tvrdí, že jde o plazmu - nedokáže však vysvětlit stabilitu ani další vlastnosti tohoto útvaru. Totéž platí i o názoru, že to je hořící metan, shluky částic vylétajících ze Slunce nebo přelud vznikající ovlivněním mozku běžným bleskem. A tak přicházejí na řadu i teorie divočejší: antihmota, termojaderné reakce probíhající za studena, případně miniaturní černé díry. Jisté je zatím jen to, že kulový blesk představuje jedno z nejvíc vzrušujících tajemství přírody - mimo jiné i proto, že jeho odhalení by možná přineslo návod, jak levně vyrábět či skladovat obrovské množství energie.

Repro: archiv

• Diskuse
• Celkem 34 příspěvků