Lanugo je zase v očekávání

foto:

Česká poprocková pětice Lanugo je hudebně tím nejzajímavějším, co nabídne koncertní program letošního Febiofestu. Nehledě na to, že zpěvačka Markéta Foukalová se při nedělním koncertu ocitne na konci osmého měsíce těhotenství, což je příznačné. Vždyť Lanugo se jmenuje podle lékařského termínu pro ochmýřený plod v ženském lůnu.

Kapela vydává desky, jen když Foukalová rodí, takže i druhého potomka předznamenalo druhé album nazvané Lanugo 2011. Od debutu kapela pustila "pár chlupů" - odešel trumpetista, ubylo na akustické melancholii a především anglické písně Markéty Foukalové vystřídaly texty českých autorů.

Svatý už není na mostě

Do harmonicky nakonfigurovaného kolečka pěti muzikantů z mladé pražské jazzové scény tak vstupuje dvojice textařů s novými tématy: vertikály kontemplativních, k nebi orientovaných písní Tomáše Belka protínají horizontální vjemy textařky Johany Frankové. U abstraktního Belka bijí zvony, svatí skáčou z mostů a Bůh se směje shůry, kdežto metaforická Franková svůj dohlédnutelný svět "píše hmatem" jako nějaká Homéřice. Nejsou to ucelené příběhy ani panoptikum postav, spíš ilustrace toho, jak se Lanugo kromě hudby roztahuje i slovně.

Někdejší bigbíťačku Foukalovou, která zpívala s Gang Ala Basta a chvíli dělala funky s Madfingerem, totiž zvukomalebná čeština příjemně uvolnila. Její vokály jsou teď zdobené jako instrumentální pasáže a jádro Lanuga - čtyři špičková, mladá jazzová esa - do nich zásadně nesóluje ani neswinguje. Jen svým širokým muzikantským záběrem vytváří chytlavější a sevřenější popové formy s takovou mírou tvůrčí svobody, jakou česká pop-music často nezažívá.

Konzervatoří jazzově proškolená Foukalová nasazuje pestrobarevné důrazy, tempa či nálady a poslední slabiky protahuje a zaplétá jako orientální hlasové košíčky. Oporou je jí zvlášť klávesista Viliam Béreš, autor více než poloviny skladeb.

Dobrá slina

A funguje i kontinuita s eponymní debutovou deskou (2009): také na albu Lanugo 2011 nechybí písnička o Londýně, samply nebo smyčcové kvarteto. S trumpetistou Miroslavem Hloucalem z první desky odešel zbytek instrumentálních pasáží, písně jsou proškrtány na kratší stopáž a kapela má ve finále přímo zničující nasazení. Dokonce i když za vysokým hláskem Foukalové - na koncertech řádně vyparáděné bílé Sněhurky - zlověstně pobrukuje čtveřice trpasličích basů.

Kvůli nárůstu nonverbálních refrénů současné Lanugo evokuje mozaiku jakýchsi vzkazů a pocitů. Z nových písní (odehrávají se hlavně v noci) vystupují polétavé vypravěčky (duchové i duše) a jako Alenky mizí za zrcadly a střepy, aby po ohmatání vnějšího světa obracely pozornost "dovnitř". Nejdůrazněji tam, kde hudba i text chytnou stejnou slinu, například v pochybovačně-teologické impresi Cínoví vojáci.

Zkrátka hudba jako z praku a obsahu habaděj, snad s výjimkou osmdesátkového retrošidítka Měsíc, kde se nadužitek elektronických smyček sype jako převrhnutá police v hračkářství.

Na podobnou elektropopovou zahleděnost mezi svým druhým a třetím albem doplatili podstatně známější Toxique, taktéž kapela ženské zpěvačky obklopené jazzovými muzikanty (s Lanugem dokonce sdílí středobod v klávesistovi Beréšovi). V porovnání s Lanugem, po všech stránkách rafinovanějším, sdělnějším a vynalézavějším, dnes ale Toxique vyznívají jen jako hluboký ponor do diskotékového bahna. Rozumnější Foukalová si u brodu jako správná dáma vykasá sukni. A Lanugo zůstává neposkvrněné jako ten ochmýřený plod.

Lanugo

Hlavní scéna Febiofestu, 25. března 18.30 hodin.