Sklu jsem vždycky naslouchal

Oči za skly brýlí mu pobaveně jiskří, a když v restauraci v Praze na Kampě vstane, aby mě přivítal, hned si všimnu jeho černobílého opasku s motivem klaviatury. "Můžeme si rovnou zahrát," směje se a už preluduje na durových a molových klávesách... Táhne mu na třiadevadesát, ale jako by to byl pořád ten veselý šestatřicátník, který ohromil na světové výstavě Expo v Bruselu a odnesl si odtamtud Grand Prix za monumentální instalaci z barevného skla. Dodnes v něm přebývá ten chlap v plné síle, v montérkách s laclem a s vykasanými rukávy rozkročený před pecí. Jeden z českých umělců, za kterými do izolovaného komunistického Československa přijížděli ze světa skláři, dychtiví naučit se, jak posunout hranice možného. Protože tahle silná česká generace povýšila práci se sklem na umění.