Nástupem do Černínského paláce před dvěma lety si Lubomír Zaorálek splnil kariérní cíl. Vždy se zajímal o zahraniční věci, v ČSSD byl považován za experta, bylo to logické vyústění jeho dráhy. Jenže mýlí se ten, kdo čekal, že v úřadě rozvine nějakou ucelenější strategii české zahraniční politiky.

Zaorálek sice zaplaťpánbůh zamítl návrh svého náměstka Petra Druláka, aby se diplomacie otočila zády k lidskoprávnímu odkazu Václava Havla. Stejně ale podepsal dohodu se svým čínským protějškem, kde se nenápadně v jednom odstavci praví, že naše země nepodporuje samostatnost Tibetu. Každý ví, proč Peking takové odstavečky do smluv prosazuje a jak je pak interpretuje: jako podporu svého útlaku Tibeťanů, jejichž osud právě Havla hodně trápil.