Principem Divadla Sklep je chaos a improvizace, principem filmu o něm ucelený obraz

O zdánlivě nezvládnutelný úkol se ve svém celovečerním dokumentu nazvaném Tajemství Divadla Sklep aneb Manuál na záchranu světa pokusila režisérka Olga Dabrowská: z provokativních sklepáckých pošklebků a jejich věčného shazování sebe sama vytvořila zábavnou i překvapivě hlubokou skládanku. Ta je od včerejška k vidění v českých kinech.

Uvedení filmu posiluje fakt, že Divadlo Sklep slavilo minulý týden pětačtyřicátiny. Přeplněný sál jeho domovské scény na pražské Dobešce ocenil představení výroční Besídky stejně nadšeně jako v dobách, kdy Sklep znamenal jeden z mála úniků z normalizačního marasmu.

Základní paradox filmového dokumentu, který je průhledem do historie i současnosti unikátního souboru, souvisí s faktem, že "sklepáci" vždy pohrdali ušlechtilými pojmy a patetickými gesty. Principem jejich humoru je pravý opak: neurvale zpochybňovat všechno, co zavání oficialitou a pseudovznešeností. Jako by tím bezděčně ilustrovali Kunderovu analýzu kýče z románu Nesnesitelná lehkost bytí. Z filmového "živočichopisu" Divadla Sklep tak mohla vzniknout pouhá neučesaná směska, kde se všichni budou jen předvádět.

Ne že by se při sledování filmu nebylo čemu zasmát a nad čím pobaveně žasnout. Dokument je antologií klasických sklepáckých skečů i výstupů spřízněných souborů, jež dodnes udivují vtipem i nápaditostí. Mezi ty nejzdařilejší patří drsný rap Lumíra Tučka, Vávrův a Šteindlerův kurz němčiny Alles Gute, dementní "spartakiáda" s obručí od Tros Sketos nebo satira na lampasáckou tupost z Havlovy prvotiny Mlýny.

Z kaleidoskopu recesí se však postupně klubou pozoruhodné mikroportréty protagonistů Sklepa i připomenutí jeho zásadního vlivu na československou nekomerční kinematografii konce 80. let.

Povahopisy členů souboru i úvahy o jeho společném duchu jsou vesměs trefné: třeba v momentech, kdy David Vávra mluví o výtvarné invenci animátorky Terezy Kučerové nebo když František Skála označí sklepácké vylomeniny za "opájení se vlastní zhovadilostí".

Do další podstatné roviny sestoupí film ve chvíli, kdy herečka Eva Holubová cituje slavnou Havlovu esej Moc bezmocných a vzápětí probleskne v dobovém plakátu obludná komunistická lež. Chronologicky zřetězené vzpomínání se pak posune do opojného léta roku 1989, kdy zpěvačka Hana Zagorová jako jediná reprezentantka tehdejší protežované pop-music podepsala Několik vět. Což se symbolicky odehrálo právě při její návštěvě Sklepa.

Režisérka Dabrowská na obdivném a vstřícném dokumentu pracovala tři roky a na výsledku je to znát. Je-li principem Sklepa chaos a improvizace, principem její koláže je naopak promyšlené překlápění různorodých rovin. Ty se skládají v mnohavrstevný obraz herecké party, jež se vzpírá jalovému sebevzhlížení i kvaziučeným analýzám.

Film má i famózní pointu, související s hostováním Sklepa u českých vojáků v Afghánistánu. Parta exhibicionistů a "divoženek", kterým jako by nebylo nic svaté, tu najednou mluví po čertech vážně. A divák si možná uvědomí, co znamená skutečné vlastenectví.

Sebereflexi Sklepa z úst jeho členů zpestřují výpovědi expertů z různých oborů. Teatrolog Jan Dvořák zařazuje soubor do tuzemských i mezinárodních kontextů, filozof Erazim Kohák přemítá nad jeho vzácnou trvalostí, psycholog se studenty se snaží o diagnózu této skvadry šaškujících neurotiků. Není však náhodou, že jedna ze závěrečných úvah zazní z úst kněze, který vzápětí zpívá při mši s kytarou.

Téměř šedesátiletý "otec zakladatel" David Vávra se v epilogu vrací do sklepního kumbálku, v němž divadlo kdysi spolu s Milanem Šteindlerem založil a kde se svítilo primitivními lampičkami z plechovek. A poznamenává, že Sklep je "způsob bytí, který nám byl dán nějakou šťastnou Boží hrou".

Dokument Olgy Dabrowské tak přerůstá v polemiku s vědeckým diskurzem, který je na podobné zázraky krátký. Je hřejivým svědectvím o síle svobody a přátelství. Zdánlivě nadnesený název filmu − Manuál na záchranu světa − je proto neobyčejně výstižný.