Překvapil mě. Čekala jsem sebevědomého, lehce nebo i značně arogantního politika, jenž má moc rád svou pověst uličníka a provokatéra a který mi svou důležitost, zaneprázdněnost, nenahraditelnost a kdoví co ještě všechno dá hned na úvod hezky pocítit. V ministerské pracovně jsem však potkala muže, kterému se očividně nechtělo předvádět. Na otázky odpovídal soustředěně, místy hodně opatrně a ani jednou se nepodíval na hodinky, i když byl evidentně dost unavený a věděl, že vedle čeká jeho devítiletý syn. Byl pátek, pozdní odpoledne, syn přišel, aby spolu strávili víkend.

Jak se cítí ministr spravedlnosti v zemi, jejíž prezident zpochybňuje odbornost soudkyně, která mu nařídila omluvit se v kauze Ferdinand Peroutka?

To mě mrzelo.