O čem sní a komu vadí země nezemě
Nick Middleton: Atlas zemí, které neexistují − Padesát oficiálně neuznaných států, o kterých se málo ví
2016, Nakladatelství 65. pole, přeložil Rani Tolimat, 232 stran, 548 korun
Poeticky se jim přezdívá země nezemě, jako by v nich přebýval sám Peter Pan, ačkoliv ve skutečnosti odpovídají spíš krajinám stínů. Padesátku de iure neuznaných států mimo oficiální mapy přibližuje britský kartograf Middleton ve vizuálně přitažlivém podání s citem pro fejetonovou zkratku.
Pouze na údaj o měřítku nedošlo. Předložené případy dokumentují nejen důsledky postkolonialismu, který tu či onu zemi dál štěpí, vměšování mocnějšího souseda například v podobě vytrvale vlezlého Ruska, ale také přehmaty úředníků nebo osobní iniciativy motivované rozličně bohulibými záměry. V globálním světě, kde není jistého nic včetně linie státních hranic, narážejí tyto nepohodlné snahy o sebeurčení na nezájem OSN, na limity uvažování, místy i na pýchu premiantských demokracií. A tak zatímco indiánská teritoria v USA u prezidenta Trumpa opět spolehlivě narazí, snad se sen o svobodě brzy splní aspoň Grónsku.
Co matka měst tají pod pokličkou
Matěj Černý, Marie Peřinová: 111 míst v Praze, která musíte vidět
2016, Nakladatelství Paseka, 240 stran, 349 korun
Má stovky věží, most braný turistickým šturmem a podle Franze Kafky i drápy, jenže ve správně zvolené perspektivě se Praha lehce zadrápkuje také v hlavách těch, jimž se masově uctívaná krása protiví. V soupisu netradičních pražských pamětihodností, vyhotoveném pro světoběžnickou řadu firmy Emons z Kolína nad Rýnem, se autoři vyznávající neziskový pohled na svět ujali úkolu nakouknout matičce měst pod pokličku. Abecedně vzato míří třeba na blešáky, k čističce i za historií chlebíčku, k pomníčkům kubismu, socialismu a tunelářství, ba také k zmrtvýchvstalým brownfieldům. Protože někde se s návštěvníky dosud nepočítalo, zřejmě hrozí, že vlivem tohoto průvodce lokalita o panenskost přijde, byť v obecném zájmu. S vírou v nadsázku a kruhovou kompozici si všech 111 minireportáží uvědomuje, že vpravdě otevřená společnost je běh na delší trať a že zdola jsme k ní podstatně blíž než potentáti.
Ať vzkvétá svéráz mimo impéria
Aleksandra a Daniel Mizielińští: Mapy − Atlas světa, jaký svět ještě neviděl
2016, Nakladatelství Host, přeložila Anna Halfarová, 152 stran, 499 korun
Podtitul díla pro nejmenší fanoušky zeměpisu má pravdu jen zčásti. Svět hravé mapy v rukou dětí vídá vcelku dlouho, poněvadž pokrok v typografii je dovoloval kreslit i za šedi naší normalizace. Rozdíl je však v detailech a ve východiscích, s nimiž polští výtvarníci − kteří už dětem neméně nápaditě přiblížili soudobou architekturu v encyklopedii D. O. M. E. K. − přistoupili k výběru. Imperiální předsudky promítnuté do kartografických proporcí šly stranou. Výsledkem je atlas 42 zemí ze 196 možných, přičemž ty nenápadné nejsou mezi mocnostmi upozaděné, a tak kromě sousedů středně velkého Polska studujeme taje Islandu, Jordánska, Namibie, Chile i Belgie. Také v její vyhlášeně nudné kultuře se najde dost toho, co malé odedávna zajímá: prapodivná fauna a flóra, vychytávky nebo zprávičky, jak za daného národního svérázu vrstevníci čtenářů žijí, co jedí a koho si váží.
