Dostali jsme se tam, kde jsme být nechtěli. Stali jsme se hulváty, kteří si vybíjejí svou frustraci z vulgarity vlastní vulgaritou. Cítíme se v právu, protože "jsme si nezačali". A cítíme se být lepšími, protože svoje hodnoty považujeme za solidnější a lepší než "jejich" hodnoty. "Na hrubý pytel hrubá záplata," naučili jsme se říkat, ale začíná to být únavné a nevkusné.

Mám na mysli to, co se odehrálo minulý týden na sociálních sítích v návaznosti na dvě události: tou první byla návštěva prezidenta a jeho rodiny u britské královny, tou druhou výroky Milana Štěcha z ČSSD o tom, že by bylo dobré zase trochu zatnout tipec živnostníkům. V jednotlivostech lze souhlasit s většinou toho, co zaznělo.

Ano, Miloš Zeman se svým zvykem rádoby odvážně bořit konvence (třeba kdy by člověk měl být střízlivý), porušovat zákazy (hlavně týkající se kouření) a říkat nepříjemnou pravdu (byť velmi často přiškrcenou do křečovitých bonmotů) není ideálním návštěvníkem noblesní panovnice.

Ano, český prezident ani jeho žena nebyli oblečeni zcela elegantně a vhodně.

Ano, angličtina Miloše Zemana je na české poměry stále asi sice nadprůměrná, ale jeho výslovnost mizerná.

Ano, oblečení britské královny a celý průběh schůzky nenaznačovaly, že Buckinghamský palác přikládá přijetí české hlavy státu nějakou velkou důležitost.

A tak by se dalo pokračovat.

Zrovna tak lze souhlasit s tím, že když předseda Senátu navrhuje zvýšení odvodů živnostníků jako recept, aby firmy trápené nedostatkem pracovních sil získaly z jejich řad nové zaměstnance, a dělá to navíc populisticky na odborovém sjezdu, je to hloupé.

A taky nepraktické, zvlášť když je ve funkci za stranu, která právě přišla o předsedu, prochází krizí a padají jí voličské preference. To všechno je pravda.

Mnozí z nás z toho mohou být rozladěni. A navíc nás deptá to, jak jakákoliv věcná kritika či pokus o debatu se s Milošem Zemanem zcela míjejí. Prezident se vyžívá v tom, že své oponenty provokuje a dokonale ovládá umění je zraňovat.

A na to, na co nemá žaludek (jakkoliv bychom nevěřili, že něco takového existuje) nebo kde se mu nedostává energie, tak na to má svého Ovčáčka, puštěného evidentně "na volno".

I to nás irituje, poněvadž bývalého redaktora stranických rádobynovin jsme si představovali jako poštěkávajícího, bezradně působícího ratlíka, a ono se z něj vyklubalo arogantní a vzteklé plemeno, navíc vytrvale, láskyplně ochraňující svého pána. Co si to dovoluje?

To všechno vede k tomu, že se nám děje to nejhorší, co může. Chováme se jako oni. Přitvrzujeme, snažíme se zraňovat, necháme námi cloumat emoce. Jedna věc je dělat si z Miloše Zemana legraci, protože v mnoha ohledech je směšný. Ale druhá věc je dělat to vztekle a záštiplně, s cílem ublížit jemu nebo lidem kolem něj.

Za zvlášť neférové lze považovat útoky na Zemanovu dceru Kateřinu, která se ve veřejném životě skoro nevyskytuje, žije svůj život a s politikou ani chováním svého otce nemá nic společného.

Pokud někdy Zemanovým kritikům vychladne hlava a přečtou si, co po návštěvě u královny mnozí z nich psali na její adresu, bude je fackovat hanba.

O řád méně hnusné, ale stále pod hranicemi slušnosti byly urážky Milana Štěcha. Před volbami je žádoucí, aby politici nahlas říkali, co si myslí. Zvlášť když říkají to, co velká část voličů považuje za nepromyšlenou hloupost. A jestliže ji navíc zformulují tak, že to připomíná bolševické posílání řemeslníků a podnikatelů "do výroby", měli bychom se spíš radovat z jejich neobratnosti.

Proč ho ještě zahrnout urážkami a vulgaritami?

Nikdo netvrdí, že politická diskuse má být vedena v rukavičkách. A v satiře či humoru obecně neexistují hranice, které by nemohly být překročeny. Ale má se tak dít s nadhledem, bez zloby a zášti. Máme zesměšňovat, likvidovat a trhat na kusy pitomé myšlenky, pokud možno ne jejich nositele, a když už to jinak nejde, tak aspoň ne­útočit na jejich blízké.

Když ve volbách zvítězí politici, kterým chybí vkus, styl a velkorysost, hrozí těm, kteří je nevolili, že prohrají dvakrát.

Podruhé v momentě, kdy klesnou na jejich úroveň.

Související