Klíčovými pojistkami proti výrazným změnám českého ústavního pořádku jsou podle předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského existence Senátu a článku devět ústavy, který říká, že změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná. "Pro krajní, extrémní situace je to jediné ustanovení, které by umožnilo tento ústavní systém zachránit. V tuto chvíli však velmi vehementně deklaruji, prosím, na ústavu nesahat!" říká Pavel Rychetský.

HN: Výsledek voleb leckdo interpretuje jako potíž pro demokracii. Jak to vidíte z hlediska práva a ústavnosti? Hrozí v souvislosti s návrhy stran jako ANO či SPD českému ústavnímu pořádku nějaká újma?

Co se nyní děje, není nijak specificky české. Napříč euroatlantickou civilizací se objevují politické subjekty, které úspěšně pronikají do současného parlamentního systému a jejichž základním heslem je zbourání stávajícího establishmentu. Chtějí buď odstranit, nebo alespoň podle svých představ upravit dosavadní vžité ústavní systémy demokratických právních států. Částečně se to povedlo v Polsku a Maďarsku, nepřehlédnutelné jsou tyto strany i v zemích s robustním demokratickým systémem, jako je Francie či Německo. Nechci tvrdit, že jsme svědky krize klasické, říká se liberální, demokracie, ale určitě se do jisté míry vyčerpala, neumí nabídnout občanům lepší perspektivu, když realita už jich většinu neuspokojuje.

A je třeba přiznat, že patrně právem. Lidé hledají nové impulzy a smutné je, že přicházejí spíše z extrémních pozic, které chtějí liberální demokracii spíše zbourat než obnovovat.

HN: Podle některých průzkumů až polovina obyvatel Česka nepovažuje demokracii za nejlepší způsob vlády. Čím to může být, skoro 30 let po roce 1989?

Příčin je celý souhrn. Jednou z nich je, že dosavadní model parlamentní demokracie se opíral o klasické masové politické strany, jež měly jasně vymezený okruh voličů, kteří se s nimi identifikovali. Proto se vžil název reprezentativní zastupitelské demokracie.

Sociální demokraté zastupovali nejen dělníky, ale i všechny zaměstnance. Agrární strany zemědělce, živnostenské strany živnostníky a tak dále. Tento model se rozmazal, protože se zcela rozmazalo rozdělení společnosti, její sociální rozvrstvení. Sociálně a profesně strukturovaná společnost se proměnila v tekuté společenství rozhněvaných lidí.

Klasické politické strany to vůbec nezaznamenaly, takže se vlastně odtrhly od svých voličů, protože je neumějí v dnešní podobě společnosti nalézt a oslovit. A oni se také neumějí, respektive nemohou sdružit, protože zmizel integrační impulz, který je spojoval.

Pavel Rychetský (74)

◼ Narodil se v Praze v roce 1943, vystudoval Právnickou fakultu UK. Čtyři roky byl členem KSČ, vystoupil z ní v roce 1970. Musel pak odejít z právnické fakulty a pracoval jako podnikový právník.

◼ Byl jedním z prvních signatářů Charty 77 a v listopadu 1989 spoluzakládal Občanské fórum.

V letech 1990 až 1992 byl místopředsedou vlády ČSFR a předsedou její legislativní rady.

◼ V roce 1996 na Strakonicku zvítězil v prvních senátních volbách.

Později se stal místopředsedou pro lidská práva a legislativu ve vládě Miloše Zemana a poté ministrem spravedlnosti v kabinetu Vladimíra Špidly.

◼ Od roku 2003 předsedá Ústavnímu soudu.

Vytváří to velký prostor pro strany, které nereprezentují žádné specifické skupiny, ale zato v sobě mají velký potenciál změny. A na to lidé slyší, změnu chce každý. Nikdo nikdy není trvale spokojen, každý volá po změně.

Navíc už nemáme masové strany, ale hermeticky uzavřené politické kluby.

Lidé také nevnímají, že velká část moci přešla do rukou jakýchsi anonymních nadnárodních institucí, například obchodních řetězců, jejichž ekonomická moc přesahuje do moci politické.

HN: Může tedy i u nás hrozit opakování polského a maďarského scénáře?

Nebezpečí vkládání nadějí do jakéhosi vůdce a návrat k nějaké formě autokratické vlády jsou přítomné v každé demokracii.

Proto považuji za velký úspěch, že naše ústava, i přes překotnost, s jakou vznikala, je velice zdařilý projekt, který se osvědčil. Její zásadní změny budou narážet na dvě překážky. První kotvou, která zaručí, že nám dramatické změny nehrozí, je existence Senátu. Byl převzat z prvorepublikové ústavy, naštěstí nikoli otrockým způsobem. Jeho role pojistky se omezuje na dvě, avšak klíčové věci. Zaprvé bez něj nelze ústavu měnit. Zadruhé alespoň volební zákony jsou jediné, kde sněmovna nemůže Senát přehlasovat.

V čele nejstaršího ústavního soudu

◼ Na předsedovi českého Ústavního soudu je sympatická jeho hrdost na instituci, které šéfuje.

"Československo mělo v roce 1920 první Ústavní soud na světě.

Trochu se přeme s Rakouskem, které jej do ústavy zakotvilo o tři týdny později než my, ale začal judikovat o tři týdny dříve.

Jsou to ale jediné dvě země, které měly Ústavní soud už v období mezi první a druhou světovou válkou," říká ve své kanceláři s bustou T. G. Masaryka, která dominuje rohové knihovně za jeho psacím stolem.

◼ Tradice českého Ústavního soudu byla podle Rychetského i jedním z důvodů, proč od letošního roku předsedá Konferenci evropských ústavních soudů.

Samotný Rychetský kvůli tomu posunul své rozhodnutí odejít z vedení soudu z roku 2017 na rok 2020, kdy české předsednictví končí.

Druhou zásadní kotvou je především článek devět odstavec dvě ústavy (říká, že změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná, pozn. red.).

Je to článek, který vyvolává zejména v odborných kruzích veliké diskuse a kontroverze, bývá přezdíván jako klauzule věčnosti nebo materiální ohnisko ústavy. Takové ustanovení není ve všech ústavách, dokonce v podobě, v jaké ho máme my, není v žádné.

Účelem každé ústavy je ochránit stát před karamboly a průšvihy, které ho postihly v minulosti.

Domnívám se, že tento článek se o to snaží geniálně, protože míří do budoucnosti.

A ten, kdo má kompetenci tento ústavní imperativ interpretovat a jeho prostřednictvím chránit demokracii a právní stát, je Ústavní soud.

HN: Mohou do toho spadat například Babišovy návrhy na zrušení Senátu, zmenšení počtu poslanců?

Nechci předjímat, ale teoreticky se to může stát.

Nicméně je velmi nepravděpodobné, že k jejich posuzování vůbec dojde, neboť pro ně nebude hlasovat třípětinová většina v Senátu, který v těchto případech sněmovna nemůže přehlasovat.

Pro krajní, extrémní situace je to ale jediné ustanovení, které by umožnilo tento ústavní systém zachránit.

HN: Proč vůbec potřebujeme tolik poslanců a senátorů?

Jejich počet je odvozen od reprezentativní funkce parlamentu, poslanci nemají zastupovat pouze většinu, ale i menšinu s právem stát se případně většinou. Dodržování tohoto principu vyžaduje určitý počet zastupitelů, i když přesnou číslovku nechci říkat. Samozřejmě si dovedu, ale v úplně jiné době, představit debatu, že by byl Senát tvořen jinak a že by byl například reprezentantem územních samosprávných celků, například by mohl být nepřímo volen krajskými zastupitelstvy.

V tuto chvíli však velmi vehementně deklaruji, prosím, na ústavu nesahat!

Útoky na ústavu zastavíme, říká Rychetský
Pokud se jí Zeman nebude držet, hrozí mu žaloba, varuje

HN: Co zákon o obecném referendu, jaké by měly být ty parametry, aby se o něm dalo bavit?

Při různých heslech a sloganech o referendu trpím. Nikdo neříká, jaké referendum chceme. Referendum je v mnoha ústavních systémech, ale vždy s jasným úmyslem. Těch nuancí je řada, ale u nás se o nich vůbec nehovoří.

Jen se populisticky říká, ať lidé rozhodnou, ale musí se říct za jaké situace, za jakým účelem a kdy.

V civilizovaných zemích jsou vyloučeny třeba otázky na daně a základní lidská práva, otázky, kterými by se boural základní ústavní systém.

Dokud neproběhne věcná diskuse, zda chceme referendum konzultativní, nebo rozhodovací, jestli ho má iniciovat vláda, nebo parlament, dokud se tedy nevyřeší proč a za jaké situace, tak tu debatu považuji za zbytečnou a zavádějící.

HN: Zastánci neustále coby příklad opakují Švýcarsko.

Tam je ale 90 procent referend kantonálních, ta máme na úrovni územních samosprávných celků taky.

HN: A Okamurova představa zákazu islámu?

Nikomu nelze zakázat svobodu vyznání a víry. Je možné zakázat extrémní projevy, institucionalizaci náboženských společností. Islám je v polovině světa, zakázat ho je nesmysl.

U nás postačuje platná zákonná norma, která upravuje průnik církví do společnosti.

Islám podle ní není privilegovaná církev, mají jen právo vykonávat služby a vnitřní autonomii, nesmí třeba zakládat školy, vstupovat do veřejného prostoru s duchovní službou do nemocnic, věznic apod.

HN: Takže už v podstatě není co omezovat, další omezení by směřovalo k zákazu, což by bylo protiústavní.

Je to tak.

HN: Velmi debatovaná je nyní role prezidenta v procesu vzniku nové, podle posledního vývoje nejspíš menšinové vlády Andreje Babiše. Jak dlouho vlastně celý ten proces může trvat, když vezmeme v úvahu dva pokusy prezidenta na jmenování vlády a jeden následující předsedy Poslanecké sněmovny?

Stručně to shrnu. Jakmile současná vláda podá demisi, prezident ji musí pověřit dalším vládnutím do doby, než na návrh nově jmenovaného předsedy vlády jmenuje novou povolební vládu.

Ta musí do 30 dnů předstoupit a žádat o důvěru. Když ji nedostane, musí opět podat demisi a prezident je povinen i ji znovu pověřit vládou. Vláda je totiž jediná ústavní instituce, bez které se neobejdeme ani den, ani hodinu. Teprve po dvou takto marných pokusech přijde na řadu povinnost prezidenta jmenovat předsedou vlády toho, koho mu navrhl předseda sněmovny.

Za 25 let platnosti ústavy se to ale nikdy nestalo. První nebo druhá vláda získala důvěru, nebo nezískala a byly předčasné volby. Nejsou k tomu žádné lhůty, prezident není časově omezen. Jsme tak v situaci, kdy v prvním kole zřejmě vláda, a to i menšinová, nezíská důvěru. V druhém kole, i když vůbec nechci odhadovat, se však domnívám, že některé demokratické strany, byť mají veliké dilema mezi zodpovědností ke státu a ke svým voličům, nějaký způsob, jak vládě vyjádřit podporu, najdou.

Může se stát, že druhá vláda získá důvěru jen svých poslanců, poslanci demokratických stran opustí sál, případně si některá strana uvědomí, že jednobarevná vláda není pro demokracii dobrá, a do koalice půjdou.

HN: Nyní ale tvrdí, že ANO od nich žádnou formu podpory nedostane.

Já se nerad pouštím do konkrétního hodnocení, protože každá situace může vyústit v kompetenční spor, který bude řešit Ústavní soud. Pokusím se jenom v hrubých rysech vystihnout psychologii ostatních stran − nemluvím o Svobodě a přímé demokracii a komunistické straně. Strany mají před sebou veliké dilema.

Demokratický politik ví, že pro stát je nežádoucí vláda jedné strany. Za současné situace asi musí demokratičtí politici cítit, že v jisté fázi je jejich povinností zabránit vzniku jednobarevné vlády, a nějakým způsobem tedy do koalice vstoupit.

Ale to je odpovědnost vůči státu. Oni mají vedle toho odpovědnost vůči členům své strany, svým voličům, kterým něco slibovali. A také zkušenost s tím, jak v posledním funkčním období skončili jiní partneři ANO. To dilema je skutečně velice těžké a myslím si, že se budou hledat kompromisy. Politika je vždycky uměním kompromisu, dialogem. Jakmile se stane jenom soupeřením, bojem, nepřátelstvím, pak to je konec demokratické politiky.

HN: To ale znamená, že situace, kdy Česko bude mít vládu bez důvěry Poslanecké sněmovny, která bude vládnout v demisi, může hypoteticky trvat velmi dlouho.

Může, ale byla by to až ta třetí vláda. Není možné tu proceduru zarazit v průběhu prvních dvou kroků a nechat třeba druhou vládu neomezeně vládnout.

HN: Prezident přece není vázán žádnými termíny?

Není vázán termíny, ale je vázán ústavní povinností. A nepochybně bude pod hrozbou ústavní žaloby. Ústava mu ukládá jmenovat prvního premiéra, pak druhého.

Ústavní soud už několikrát judikoval, že kterýkoli ústavní orgán, prezidenta nevyjímaje, je povinen některé pravomoci vykonat. My jsme řekli, že musí rozhodnout bez zbytečného odkladu.

Kdyby ale, což nepovažuji za pravděpodobné, že se vůbec stane, třetí vláda nedostala důvěru, tak skutečně může mít mandát omezený výlučně funkčním obdobím sněmovny, protože prezident není v tom případě povinen rozpustit sněmovnu a vypsat nové volby. A i když se o tom v ústavě nepíše ani slovo, patrně by se ta tři kolečka − dva pokusy prezidenta a jeden předsedy Poslanecké sněmovny − musela stále opakovat po celé volební obbdobí.

HN: Minulou sobotu jste se účastnil hradního ceremoniálu k 28. říjnu. Podle vás je to nejdůležitější svátek, který máme, přesto je v posledních letech problematickým dnem. Řada lidí na Hrad odmítá jít, ozývá se ostrá kritika prezidenta za to, koho vyznamenává. Slavíme podle vás ten svátek dostatečně důstojně?

Především je to opravdu nejdůležitější svátek České republiky a zaslouží si co nejdůstojnější oslavy. Výběr vyznamenaných, to je kapitola sama o sobě, protože kdybychom se drželi jenom litery ústavy, musím vám říct, že prezident žádnou odpovědnost nenese, protože tam je kontrasignace premiéra. Když někdo kritizuje jenom osobu prezidenta za to, jak si "vybral" vyznamenané, úplně zapomíná na to, že vláda nebo přinejmenším její předseda s tím vyslovil předchozí souhlas.

Prezidenti to nemají lehké, protože rezervoár potenciálních vyznamenaných se čím dál tím víc vyčerpává. Jednak ti lidé umírají, v řadě případů jde o rozhodnutí in memoriam, jednak už se "všechny náboje vystřílely", všichni významní vědci, umělci byli saturovaní předchozími prezidenty. Takže ono moc není kam sahat. Svým způsobem je jak ta poslední, tak ta předposlední skupina vyznamenaných jakýmsi východiskem z nouze.

Čímž vůbec nechci snižovat, že se tam objevují jména skutečně úctyhodná, lidé, kteří si to nepochybně zaslouží a měli být vyznamenáni již dávno.

HN: Trochu to zní, jako by nám tu vůbec nedorůstala nějaká oceněníhodná generace.

Co vám na to mám říct? Mám pocit, že už není žádný živý legionář, to bylo ohromné pole působnosti. Už nežije skoro žádný účastník zahraničního odboje ať už v Anglii, nebo v Rusku. Nejsem zrovna přítel nějakých militaristických teorií, ale my už ani žádnou armádu nemáme. Ten prostor je čím dál užší a každý prezident to bude mít čím dál těžší.

HN: Věříte tomu, že by nás mohlo spojit sté výročí vzniku Československa a dodat nám trochu občanské uvědomělosti?

Já bych byl velice rád, ale myslím si, že vnitřní rozhodování lidí žijících v naší zemi se pohybuje kolem úplně jiných úběžníků. Naše politická reprezentace se chlubí tím, že průměrná mzda stoupla. A chlubí se tím všichni. Sociální demokracie tím, že o zvyšování životní úrovně usiluje celých 150 let své existence, ANO tím, že to zajistilo lepším výběrem daní. Ti i oni však zapomněli, že to je naprosto falešná statistika, jako ostatně všechny statistiky.

Ano, průměrná mzda opravdu činí 29 346 korun. Jenže více než 75 procent našich občanů na ni vůbec nedosáhne. A to je ta většina, kterou je třeba vtáhnout do věcí veřejných.

Já jsem skutečně šokován z toho, že to, čím lidé skutečně žijí, nebyl ve volební kampani vůbec nikdo schopen pochopit a otevřít. Jestli něco může mobilizovat občanskou veřejnost, nebude to ani tak 100 let naší samostatnosti, jako otázka, kterou já bych nazval sociální úzkost, strach z budoucnosti. A ten tady prostě je.

Propast mezi vysokopříjmovou skupinou obyvatel a většinou národa u nás i ve všech ostatních zemích této civilizace se za posledních třicet let začala prohlubovat.

HN: To by mělo být typickým tématem sociální demokracie.

Mělo. Ale ona místo toho vystaví Chovance s kvérem nebo mluví o inkluzi, což je sice záslužné, ale není to volební téma.

HN: Jak ale lidi vtáhnout a zároveň se vyhnout populismu?

Bohužel všechny volby jsou postaveny na strachu. Z uprchlíků, z terorismu… Ale ten základní strach, který lidé mají, je skutečně z vlastní sociální budoucnosti. A nevím, proč se na to zapomnělo.

Možná proto, že ti, kteří reprezentují politické strany, bez výjimky ten strach sami vůbec nezažili. Nejsou schopni elementární empatie, aby pochopili, že tím dnes žije drtivá většina lidí.

jarvis_59f885e2498e34d80c49c347.jpeg
Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský
Foto: HN - Lukáš Němeček