Bylo by to nejspíš úžasně pohodlné. Po 20 letech na česko-slovenské hudební scéně by mohla sklízet plody středoproudé slávy: vysedávat v porotách talentových soutěží, dávat rozhovory o módě, kolezích z showbyznysu i vaření. Nahrávala by písně s jednoduchými rýmy a příjemnými beaty. Jenže Jana Kirschner se kolem roku 2010, kdy vyšla její přelomová deska Krajina rovina, rozhodla, že fanouškům nebude nabízet to, o čem si myslí, že je potěší, ale to, čím udělá radost sobě.

Zabralo to famózně. Jana Kirschner se proto ve spolupráci s partnerem a otcem svých dvou dcer, renomovaným hudebním producentem Eddiem Stevensem, rozhodla, že se pustí ještě dál od břehu. Před pár lety přišlo duo Kirschner−Stevens s dvojalbem Moruša Biela a Moruša Čierna, jež na to, jestli si "bude mít posluchač co broukat", nehledí už vůbec. Zádumčivá, radostná i místy poťouchlá pouť po středoevropských hudebních vlivech dala vzniknout výjimečné nahrávce, na níž se Jana Kirschner projevuje jako básnířka i interpretka schopná fungovat napříč žánry. A co na to její fanoušci, kteří někdejší finalistku soutěže Miss milují v sonzích typu V cudzom meste či Líška? Zapomněli na to, že "desky už se dneska neprodávají", a Moruše se staly multiplatinovými.

Jana Kirschner, která už léta žije s rodinou v Londýně, v následujících dnech vydá novou desku, jež má být "poslední tečkou za Morušemi", a po ní se začne věnovat novým tématům. Jedno se jí ovšem bude držet dál: odvaha dělat si, co chce.

Do koncertu v Hard Rock Café zbývá pár hodin, ale zatím spolu v poklidu vysedáváme v kavárně. Co všechno ještě budete muset do večera zařídit?

Večerní vystoupení nebude zvláštní zátěž. Máme skvělou manažerku Lindu, na niž spoléhám už od turné k Moruši Čierne. S mužem jsme původně šli do studia s cílem natočit malý, intimní projekt, a na konci nahrávání mi Eddie řekl, že máme 110 minut hudby. Tak jsem vymyslela koncept dvou desek a dvou turné. Morušu Bielu se mnou hrálo 15 muzikantů, Čiernu 12 a k nim devět lidí, kteří se starali o zázemí. Linda nás tehdy zachránila, protože tu megalomanii ukočírovala a taky mi pomohla v tom, že se v mém okolí rozmnožily ženy. S pánskou převahou to chvílemi nebylo lehké.

V čem to drhlo?

Asi si umíte představit, jak to někdy vypadá, když ženy řídí muže. Nejen v hudebním byznysu často narážejí na předsudky typu: "Ach, ženy, pořád si něco vymýšlejí…"

Jana Kirschner (39)

◼ Vlastním jménem Jana Kirschnerová, slovenská zpěvačka narozená v Martine. Popularitu získala albem s názvem V cudzom meste, za něž získala ceny Hudobnej akadémie ve dvou kategoriích: Umělec roku a Album roku.

◼ V roce 1999 vyhrála ve slovenské anketě Slávik v kategorii Zpěvačka roku. Komerční úspěch zaznamenala i v Česku, o sólovou kariéru se pokoušela ve Velké Británii. Jejími posledními deskami jsou multiplatinové nahrávky Moruša: Biela (2013) a Moruša Čierna (2014), jimž předcházela úspěšná deska Krajina rovina (2010), jíž se vymanila z popového ladění předchozí tvorby.

◼ Právě dnes, 10. listopadu, vydává novou desku s názvem Jana Kirschner: Živá.

To je zvláštní, čekala bych, že když se muzika točí kolem vás, budou ostatní zrovna čekat na to, co si vymyslíte.

To bych taky čekala… Ba ne, dělám si legraci. Myslím, že kluci mě mají moc rádi, i když jsem občas výbušná a vytáčím je, protože po nich chci, aby vždy ze sebe na pódiu vydali všechno. Na druhou stranu, Eddie to má jednodušší, protože má obrovské zkušenosti a umí jim všechno prakticky vysvětlit. Já přemýšlím v obrazech. Myslím, že ženy zpěvačky víc vidí svět přes emoce, zatímco muzikanti potřebují slyšet i technické věci. Občas se na vás dívají, jako byste spadla z jahody. Ale dneska jsme už dobrý tým, protože jsme vyvážení. Eddie je skvělý producent a já si vedle něj můžu klidně lítat.

Kdyby byla potřeba, poradíte si i s technikou a zapojením kabelů, ne?

Jistě. Člověk se naučí všechno. Při koncertech k Moruši Biele jsem vymýšlela scénu, nastavovala světla a hodinu před vyprodaným koncertem jsem řešila špačky v popelnících. Proto taky vím, čím si procházejí umělci, kteří začínají. Často jsem na koncerty řídila s devítiměsíční dcerou a maminkou na zadním sedadle. Pak jsem malou nakojila, dala jí sluchátka, předala ji mámě a šla na pódium.

Dnes už máte dvě holčičky, kde jsou teď?

V Londýně, s mužem. Eddie je výborný otec, stará se o ně, a zároveň se snaží pracovat. Matilda chodí do školy, jejich systém je trochu složitější a není snadné děti omlouvat z výuky. Já si teď pár dní užívám Prahu, ale hlavně pracuji, protože nás čeká nová deska: tentokrát live nahrávka s názvem Jana Kirschner: Živá.Zpěvačka Jana Kirschner

Média často citují váš titul první dámy slovenského popu. Nechtěla jste si někdy zjednodušit práci tím, že byste se tak chovala a moc si v hudbě nevymýšlela? Měla byste pak k ruce jakýsi produkční kalendář − budou Vánoce, to se dělají koledy…

Ano, toho se dá krásně držet. Máme v tomhle ohledu mnoho nápadů, ale nemáme na ně čas. Kromě koled se dají dělat výběry z desek, předělávky jiných songů, ukolébavky, pak ukolébavky v angličtině… Marketingově se můžete vyždímat do poslední kapky. Pro umělce je to ovšem snadná past. Přestane dělat věci, které mu rozšiřují obzory. Snadné peníze jsou lákavé, zvlášť v situaci, kdy vás tlačí hypotéka nebo dluhy. Ale to se mě naštěstí netýká. Jediné, co mě − v pozitivním smyslu − limituje, je role matky a tu beru vážně.

Užila jste si slávu dostatečně?

Ano, fungovala jsem s ní docela dlouho. Měla jsem výborný servis od někdejšího managementu i spolehlivou kapelu. Jenže nerada stojím na místě a nelíbí se mi, když umělci sklouznou k tomu, že je jim jedno, co produkují. Posluchači to poznají. Mám taky ráda neznámý terén. Člověk si může něco odnést i ze zkušenosti, že prodělal 20 tisíc eur na vyprodaných koncertech − což evidentně ukazuje na to, že co se týče rozpočtu, něco totálně nezvládl. Pro mě je i špatná dovolená, na které jde všechno šejdrem, lepší než klidná dovolená v resortu. Je nač vzpomínat. Tohle asi vysvětluje i můj přístup k hudbě.

Přesto − poslední dvě desky, Moruše, byly hudebně tak zajímavé a posluchačsky náročné, že jsem si říkala, jestli jste nepotřebovala dodat odvahu zvenčí.

Za tím stojí můj muž. Pustili jsme se do nich, protože jsem naivní a totálně mu důvěřuji. Když si něčím nejsem jistá, jdu za ním a zeptám se ho, jak to dopadne. Když řekne "v pohodě", tak tím žiju.

To je milá symbióza.

Během Moruše jsme několik měsíců nespali, já se v noci budila hrůzou, co bude, když to nevyjde. Co když si lidi řeknou, že jsem se zbláznila? Naštěstí z pozice, kterou jsem si vydobyla, se pořád můžu vrátit k písničkám. To je svoboda, kterou jsem hledala. Fanoušci nám umožnili, abychom byli soběstační.

Vaši fanoušci se obešli i bez toho, aby jim vás připomínala slovenská rádia, že ano? Nebo se z poslední desky něco hrálo?

Něco málo, ale žádný megahit rádia nevyrobila. Na Moruši Biele je píseň Sama samučičká, kterou si dnes zpívá celý národ, a ta se hrála nejspíš jen ve Slovenském rozhlase. Je to divné − kam přijedete, tam si ji zpívají děti i důchodci. Jde o hit, který mimo desku a koncerty prakticky nezazněl v žádném komerčním rádiu.

Na Slovensku se navíc příliš často neobjevujete, že by se vaše hudba šířila jako underground?

Je to super! Rádia mě sice pořád zajímají, ale situace se změnila. Stane se vám, že jdete na rozhovor do Českého rozhlasu a oni pustí Petra Nagye a Mira Žbirku − jsem přece jen Slovenka − a tím to hasne. Dokonce jednou místo mě zahráli i devadesátkovou vypalovačku od Ace of Base. Lidi jim během rozhovoru psali, že povídání se mnou je krásné, ale kde prý jsou moje písničky? Nakonec proběhla aspoň Bude mi lehká zem s Hapkou… Moderátorka se mi omlouvala, ale prý mají hotové playlisty a s nimi se nedá nic dělat.

Jak to v rádiích fungovalo před nimi?

Kdysi jsem vydala desku a můj manažer druhý den vyrazil do rádia, kde jim řekl: "Poslechněte si tuhle písničku a hrajte ji." Oni si ji poslechli a řekli: "Tak jo." Dneska všichni chodí na schůzky, lobbují, a stejně z toho nic není. Rádia mají schémata, přes která nejede vlak. Nejsem si jistá, jestli by dnes rádia hrála třeba takovou píseň, jakou je Pokoj v duši.

O hudební dramaturgii některých stanic v Česku kolují vtipy. Lidé si lámou hlavu, jestli ji vymýšlí člověk, nebo algoritmus.

Já toho člověka potkala. Je moc milý!Zpěvačka Jana Kirschner

Takže je živý?

Ano! Předtím jsem se ptala: Kde ten člověk sedí? Jaký typ jde s tímhle hudebním vkusem do éteru? Představovala jsem si, že onen pán sedí na šumavské chalupě, poslouchá Philipa Glasse, čas od času si usrkne z čaje a řekne: "Ále, tak já jim tam vrznu Take That, ať mají radost."

Take That můžou být vedle The Scorpions, na které bychom měli mít brzo bezpečnostní normy, ještě prima osvěžení.

Ano, a pořád jsou o něco lepší než Ace of Base.

Čili novou desku s názvem Živá, kterou vydáváte v polovině listopadu…

… rádia taky určitě hrát nebudou.

Bude zase hudebně náročnější?

Jsou na ní i komerčnější věci a bude to opět dvojalbum, protože jde o materiál z koncertů během posledních čtyř let. Je to v podstatě hudební dokument: zvuk není vždy dokonalý, spíš autentický. Booklet má 48 stran a obsahuje fotky, naše poznámky i plány pódia. Pro mě jde o poslední tečku za Morušemi, abych se v lednu mohla pustit do něčeho nového.

A nač teď máte hudebně chuť? Všimla jsem si, že vás na koncertech doprovázeli jazzmani. Dojde třeba na jazz?

Stát se může cokoliv. Jazz pro mě byl vždycky zajímavý, mé kapely byly plné jazzmanů a bluesmanů. Ale vyloženě jazzová zpěvačka ze mě asi nebude. I když − kdo ví, co bude za 20 let! Mé absolutní forte jsou pořád písničky. Napsat písničku je pro mě nejjednodušší věc na světě. I když se snažím nepsat je prvoplánově.

Jak poznáte, jestli se vám povedla, případně jestli je prvoplánová?

Nejlepším testem nápadu je předložit ho dětem. Když je to chytí, většinou je to hit. Například Sama samučičká u nás jede od rána do večera. Nevím, jestli je to tou "holubičkou", opakováním slov nebo melodií, ale dokonale na ně zabírá.

Máte značnou skladatelskou výhodu. Na české hudební scéně jsou zajímaví interpreti, ale občas se zdá, že nemají, co by zpívali.

To bývá problém. Chtěli jsme tuhle dělat krásný projekt − budou to asi dva roky − a dodnes o něm mluvíme. Měly to být Písničkářky, přáli jsme si nastavit zrcadlo mužům-písničkářům. Všichni se nadchli, začali jsme ho dávat dohromady, a zjistili jsme, že z žen, které jsou schopné si něco napsat a mají co říct, je těžké někoho vybrat. Přišli jsme na Dusilku, Katarzii a Anetu Langerovou, ale pak se nám to začalo rozpadat.

Katarzia je výborná, na Slovensku se vám urodilo.

Ano, ona je písničkářkou s jasným poselstvím. Jenže jí podobných moc není. Katarzia je typ muzikantky, jakých potřebujeme víc. Pamatuju si, že když jsme se viděly prvně, řekla mi, že vyrůstala na mých písničkách. Jsem zkrátka starší generace!

Je šance, že byste něco udělaly spolu?

Určitě. Bavíme se o tom dlouho. Dokonce jsme si vloni vyměnily pár nahrávek a textů. Ale je to otázka času, kterého máme obě málo. Ale dojde na to.

Otázkou na novou desku a jazz jsem vám zbytečně napovídala − jaká tedy bude?

Do popové desky se mi nechce. V dnešní době je to skoro nesmysl, čím dál zajímavější variantou je vydávat singly, tedy pokud jste zpěvačkou typu Adele. Když stojíte o to, aby vaše hudba s lidmi zůstala a žila, je dobré dát jim příběh, pojítko. Myslím, že právě to se stalo s Moruší, která byla na Slovensku mimořádně úspěšná.

Lidé přitom komplikovanějším věcem dokážou věnovat pozornost, jen jim občas musíte trochu pomoct a ukázat cestu. U řady lidí jsem si myslela, že se jich svou hudbou nemůžu dotknout, a oni přesto po letech přišli a říkali, že Krajina rovina, která předznamenala můj hudební obrat, byla skvělé album. Mé desky mají dlouhý dojezd, něco podobného se děje i s Morušemi.Zpěvačka Jana Kirschner

Když zmiňujete koncept − někde jsem se dočetla, že vás zajímají společenská témata. Budete pracovat s nimi?

Ano, protože cítím, že je to potřeba. Například tento týden jsou na Slovensku volby do žup. V některých krajích je to vyloženě souboj dobra a zla − a to i když připustíme, že dobro je ve slovenské politice relativní pojem. Jsem přesvědčená, že umělci mají úkol lidi propojovat, otevírat brány a říkat věci, které se jiní říct neodvažují.

Umělce politické angažmá obvykle něco stojí. Protestsongy jim ukrajují publikum. Nebojíte se toho?

Nechci psát protestsongy, i když nevylučuji, že na ně třeba někdy dojde. Teď se chci podívat na příběhy jiných lidí, kteří se často ke slovu nedostanou, a citlivě s nimi pracovat. Nebýt sarkastická, nikomu se nevysmívat, nepoučovat. Chceme použít field recordings čili zaznamenat zvuk světa, jak ho slyšíme my, spojit se s jinými umělci a cestovat. Nad tím vším budou slova, hudba a můj hlas. Nic komplikovaného…

Několikátým rokem žijete v Londýně. Jak tam vypadá váš společenský život? Máte s mužem, který pracuje například se zpěvačkou Róisín Murphy, podobné hudební kruhy?

To sice ano, ale není na ně čas. Většinu času se věnujeme dětem, protože to považujeme za důležité, ale hlavně nás to baví. Mívala jsem chvíle, kdy jsem s tím bojovala, říkala jsem si, že musím zůstat stejně aktivní ve všech rolích, ale z toho by se člověk časem zbláznil. Když jsem na pódiu, jsem jiný člověk a nemyslím na to, co se děje doma. Pak ale přijdu domů a moje potřeby zmizí otočením klíče ve dveřích. Nestěžuji si, beru to, jak to je. Když nestíhám, pracuji v noci nebo brzy ráno, případně někdy pomůže babička. Teď nemáme ani paní na hlídání.

O těžkých situacích, které občas prožíváte, mluvíte otevřeně, ačkoliv byste do médií mohla přijít s libovolným příběhem. V jednom rozhovoru jste třeba přiznala, že jste se po narození prvního miminka bála, abyste nebyla "tou matkou", která kromě dítěte nezvládá nic jiného.

Ano, vím, tehdy jsem to řešila. Každý to ale zvládá po svém a rozhodně nechci nikoho urazit.

Jistě, ale napadlo mě: Proč myslíte, že se nastávající nebo čerstvé matky často domnívají, že na mateřství jako hlavní roli je něco strašného?

Asi máme strach, že se s námi něco stane. Že ztratíme samy sebe, svůj prostor, svou svobodu. Ale tak to není. Naše děti nejsou příčinou, proč se to občas stává.

Možná to často vzdáváme předem, i když jsme si to předtím představovaly jinak.

To je na každém. Já svou první dceru Matildu brala v Londýně na všechny výstavy, koncerty a akce. Neměli jsme kočár, dodnes nemáme televizi. S dětmi se dají dělat nejlepší věci na světě. Ale připouštím, že to tak nemá každý a naše profese nám dává víc možností. S Eddiem se o jejich výchově bavíme skutečně každý den. Chceme z nich vychovat silné lidi s bystrou myslí, ale zároveň dohlédnout na to, aby dcery nebyly příliš soutěživé. Rádi bychom, aby byly samostatné, ale nebyly solitérky, aby měly fantazii a sny, ale zároveň měly cit pro realitu… Najít tuhle rovnováhu není lehké. Další věcí je umět se svých dětí v pravý okamžik vzdát a říct si "tohle už není můj džob". Až na to dojde, doufám, že budu připravená. A pak natočím spoustu dalších skvělých desek!