Odstavený zimbabwský prezident Robert Mugabe patří do kategorie afrických krutovládců, kteří se zapsali do dějin hlavně tím, že svoje země po pádu kolonialismu přivedli totálně na mizinu. A to i v morálním smyslu: jestli se jim podařilo něco vybudovat, tedy kromě svých opulentních, ostře střežených paláců, pak leda korupční kulturu, která stát prolezla od nejvyšších pater po nejbídnější slumy. V tom jsou si zairský Mobutu Sese Seko, etiopský Mengistu Haile Mariam, libyjský Muammar Kaddáfí, ugandský Idi Amin nebo Teodoro Obiang Nguema Mbasogo, už přes čtyřicet let v Rovníkové Guineji vládnoucí tyran, navlas podobní.

Zimbabwe by při troše dobré vůle a zdravého rozumu mohlo snadno uživit svou populaci. Jenže Mugabe jej uvedl zásadním způsobem do neštěstí už třeba pozemkovou reformou, v jejímž rámci v průběhu necelých čtyř desetiletí kradl bělošským farmářům jejich pole a statky a dával je jako trafiky svým stranickým a kmenovým kamarádům. Lidé, kteří tam pracovali, přišli o práci, pole zarostla plevelem a vše zašlo tak daleko, že je většina obyvatel dnes odkázaná na potravinovou pomoc OSN, zatímco prezidentova manželka jezdila za státní peníze na nákupy drahých šperků a kabelek do Dubaje.

Země se teď náhle stala středem pozornosti, protože se v ní moci chopila armáda. Zjevně proto, aby zabránila právě Grace Mugabeové uzurpovat moc poté, co její třiadevadesátiletý manžel odejde na věčnost.

Jakkoliv není puč v principu něčím, čemu by se dalo zatleskat, pokud tedy ctíme demokratické hodnoty, v zimbabwském případě ten zákrok budí dojem záchranné brzdy, za kterou vojáci − jako jediní v zemi, kteří se o to reálně mohli pokusit − zaplaťpánbůh zatáhli. Tedy přesně řečeno: Odstaví-li armáda Mugabeho partu včetně jeho choti od moci, a to ideálně nikoli podle tribalistického či klientelistického klíče, existuje tu jistá šance na změnu. Prostě že by té zemi mohl brzy vládnout někdo aťsi třeba i nedemokratický či autokratický, ale alespoň méně kleptokratický, krvežíznivý, šílený.

Zkrátka někdo, jako je třeba rwandský prezident Paul Kagame: svobodu tisku nepřipouští, opozici jakbysmet, leč v jeho zemi, zjizvené genocidou, panuje klid a na africké poměry značná prosperita a úcta k právu. Pořád to je lepší než vše, co Rwanda zažila před Kagameho nástupem k moci. Snad tedy Zimbabwe − učebnicový příklad padlého, rozvráceného státu − včera přehodilo výhybku směrem k podobnému, řekněme, světlu na konci svého tunelu. Vše záleží na generálech, kteří ale zatím nechtějí prozradit, co vlastně zamýšlí.